"Věk je jenom číslo"

Zrcadlo, zrcadlo.....

2. dubna 2018 v 10:51
Celý pátek jsem byla jako na trní. Máti mně volala hned ráno. Její nervozita stoupala snad hodinu od hodiny. Tátovi narozeniny se blížily a pořád jsme neměli hlavní dárek. Věděla jsem, že mě nenechá na pokoji jen proto, že jsem v práci. Mluvila jsem s Alicí, která mně potvrdila, že stejným způsobem terorizuje několikrát denně ji i bráchu. Znechuceně jsem telefon zvedla, protože ignorovat ho by ničemu nepomohlo. Na hlase jsem však nedala nic znát.
"Ahoj mami, děje se něco?"
"Andreo co je to za pitomou otázku, moc dobře víš, proč volám." Zoufalost v mámině hlase mě pobavila. Ona, která byla za každé situace nad věcí ztrácela nervy.
"Mami, já jsem v práci, fakt nemám čas s tebou probírat tátovi narozeniny. Můj názor znáš. Jeďte někde do přírody, kde to táta má rád. Když ho vezmeš někde do lázní, tak to nebude dárek, ale trest."
"Ale já s ním nikde lovit ryby nebo lozit po horách nebudu."
Byla jako pokažený gramofon, jedna písnička pořád dokola.
"Mami, nerada ti to připomínám, ale jsou to tátovi narozeniny ne tvoje. Až budeš mít kulatiny ty, tak ti určitě nezaplatíme něco, co nemáš ráda, tak dopřej tátovi, co chce on."
"Aby se někde uhnal nebo nachladil. V žádném případě."
"Tak víš co, kup mu co chceš a nás se neptej, ale taky nás do toho netahej. My už s dvojčaty něco vymyslíme a ty si svůj dárek zařiď podle svého." Zlost v mém hlase se nedala přeslechnout. Nechtěla jsem se s mámou hádat, ale čeho je moc toho je příliš.
"Ale domluvili jsme se, že mu dáme společný dárek." Ani její hlas nebyl klidný.
"Když s tebou není žádná rozumná řeč. Dobře víš, co tátovi udělá největší radost. Takže už ode mě nečekej žádné další nápady. A promiň, ale já už musím končit. Prostě kupte ten pobyt v tom Rakousku. Užijete si to oba, je to v přírodě, táta může lovit ryby, chodit po lese a ty tam můžeš absolvovat ty svoje masáže." Snažila jsem se, aby můj hlas byl klidný a máma nepoznala, jak to ve mně vře.
"Zavoláme ti ještě večer, nebudu tě teď zdržovat v práci."
"Můj názor znáš a měnit ho nehodlám. Měj se mami." Bez dalšího jsme telefon položila. Vyčerpaně jsem opřela hlavu o židli. Už ať je po těch zatracených narozeninách. Kdyby to táta tušil, ani by žádnou oslavu nepořádal. Alena nahlédla do kanceláře.
"Pořád máti?"
Kývla jsem hlavou. "Čím víc se ta oslava blíží, tím víckrát za den telefonuje. Úplně lituji Alici, která je s ní pod jednou střechou. Říkala, že už se nebaví o ničem jiném. Nechápu, co pořád řeší. Táta žádný wellness neocení a ona to moc dobře ví, a přesto si pořád prosazuje svou."
Alena přikývla, ale hned změnila téma. "A co Aleš, už tě někde pozval?"
Vrhla jsem po ní znechucený pohled. "Nevím, proč by mě měl někde zvát. Jste obě stejné, ty i Izabela. On přece vůbec nenaznačil, že by chtěl. Stejně mně došel opravit kohoutek a přivrtat zrcadlo jen proto, že mu bylo trapné to mámě odříct."
"No jasně, a ještě tu o Popelce. Andreo ty jsi fakt zabitý případ. Věř mně, mám na to čuch. Ty se mu líbíš. Ale je potřeba mu dát najevo, že on tobě taky." Alena už seděla na boku mého stolu a pozorně si mě prohlížela.
"Hm a můžeš mi říct jak, abych nebyla za úplného idiota." Opřela jsem se o židli a významně jsem se na Alenu podívala.
"No jak? Normálně. Prostě mu zavolej a zeptej se ho."
"Zeptat se ho na co?" Nechápavě jsem na Alenu zírala.
"Ježíši ty jsi fakt natvrdlá. Tak třeba jestli by přišel na večeři, poděkovat mu za to, že ti opravil kohoutek a navrtal to zatracené zrcadlo."
"To zrcadlo mi byl čert dlužen. Ani se do něj nemůžu podívat, jako ve Sněhurce. Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejchytřejší? Maminka. Normálně mám pocit, že když se do něj podívám, tak tam uvidím mámu, jak mi dělá kázání."
Zoufalost v mém hlase Alenu obměkčila. Objala mě a řekla.
"Zvaž to, myslím to vážně. Aleš se mě na tebe vyptával na tom večírku, když jsme spolu hráli fotbal."
Pak se zvedla, mávla rukou na pozdrav a odešla. Neměla jsem čas ani energii se zabývat tím, co mi Alena řekla. Čekala mě ještě spousta práce. Šéf měl dnes dost divnou náladu, tak jsme mu všichni šli raději z cesty. Odpoledne volal Aleš, opět se u něj doma vyskytla katastrofa celosvětového rozměru. Měl jet na tři dny na služební cestu a nenašel ani jedny čisté ponožky a při pokusu vyžehlit košile dvě spálil, takže při tom ještě zničil žehličku. Jak já mohla tohohle chlapa milovat. Uklidnila jsem ho, že to není konec světa, dnes se normálně dají ponožky i košile koupit, dokonce i žehlička, takže služební cesta není v ohrožení.
"Andreo, já bych fakt chtěl mít tvůj smysl pro humor. Potřebuji pomoct, můžeš teda se mnou jít ty věci koupit?" Zoufalost v jeho hlase mě obměkčila.
"Dobře," řekla jsem unaveně. "Ale až odpoledne, do půl páté musím být v práci, a nemysli si, že s tebou budu celé odpoledne chodit od jednoho obchodu k druhému. Máš maximálně hodinu a půl, pak jdu domů."
"Díky, o půl tě budu čekat na parkovišti u práce."
Hned jak jsem telefon položila, tak jsem zalitovala, že jsem mu to slíbila. Znám svého ex moc dobře, takže mně bylo jasné, jak nákupy dopadnou. Bude si neustále stěžovat jaký je chudák, protože ho Jolana nechala na holičkách, oklikou se dostane k tomu, že je všechno moje vina, a nakonec se pohádáme a já v lepším případě uteču z obchodu a v tom horším ho něčím praštím po hlavě.
Nakonec se nestalo ani jedno ani druhé. Aleš byl tak vyvedený z míry tím, že se Jolana vůbec neozývá a neberu mu mobil, že poslouchal jako hodinky. Za hodinu měl koupené vše, co potřeboval. Ještě jsem mu pomohla věci zabalit. Žehličku jsem si vzala domů, že se ji pokusím vyčistit. Byl mně tak vděčný, že třikrát poděkoval a když jsem odcházela, tak mě chytil za ruku a řekl.
"Fakt díky, zachránila jsi mně život. Já vím, že tyto věci neovládám, vždycky to někdo dělal za mě." Pokrčil rameny a usmál se. Na malý moment mi připomněl toho kluka, do kterého jsem se před lety zamilovala.
"Nemáš zač, když kolem sebe neprskáš a nerozdáváš samé příkazy, tak to s tebou celkem jde. A Jolaně dej čas. Věř mi." Pak už jsem ho políbila na tvář a šla. Čekala mě ještě moje domácnost. Na mobilu mi pípaly tři nepřijaté hovory od máti. Cestou domů jsem se hádala sama se sebou, jestli jí mám zavolat ještě dnes nebo to nechat raději na zítra.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama