"Věk je jenom číslo"

Duben 2018

Mladší už nebudu

5. dubna 2018 v 21:34
Nakonec jsem to vydržela a podle hesla RÁNO MOUDŘEJŠÍ VEČERA jsem máti volala až v sobotu dopoledne. K mému údivu mně suše oznámila, že se rozhodla a poprosila Honzu, aby objednal ten pobyt v Rakousku. Neskutečně se mi ulevilo. Bohužel jen na chvíli, protože tím, že se vyřešil tátův dárek mohla zase máti řešit mě.
"A když už jsme u té oslavy, tak s kým tam hodláš jít?"
Pomalu jsem se nadechla a v duchu napočítala do desíti.
"S dvojčaty a pokud vím, tak táta pozval i Aleše s Jolanou a Izabelu." Říkat máti, že Jolana od Aleše utekla jsem zatím nehodlala, ať si jí to řekne sám, mě už se jeho soukromý život netýkal.
"No Izabela půjde určitě s Milanem, potkala jsem je tento týden u kina." Jízlivost v mámině hlase se nedala přeslechnout.
"To je možné, já jdu s dvojčaty." Nesmím se nechat vyprovokovat k žádné hádce.
"Andreo proboha už nebudeš mladší, snaž se někoho ulovit ještě teď dokud to jde."
"Mami já nikoho lovit nechci a nebudu, a byla bych moc ráda, kdybychom tohle téma jednou provždy uzavřely."
"Copak nechápeš, že pro tebe chci jen to nejlepší?"
"Tím, že mně posledních pět let každý den voláš a děláš přednášky nebo tím, že mně každou chvíli dohazuješ nějakého syna svých kamarádek?"
"No promiň, že mám starost." Odsekla máti, a i přes telefon jsem cítila, jak je naštvaná. Později jsem si nedokázala vysvětlit proč jsem řekla co jsem řekla.
"Neboj, já ti ostudu neudělám a přivedu si někoho sebou. Nech se překvapit."
Hned jak jsem tu větu řekla nahlas, tak jsem toho litovala. Kde seženu na poslední chvíli někoho, kdo bude ochotně hrát to divadlo se mnou. Bylo to krátkozraké, ale chtěla jsem mít do tátových narozenin klid. Rychle jsem hovor ukončila, protože jsem úplně cítila máminu zvědavost a chuť se začít vyptávat. Abych nemusela na tu velkou lež myslet, tak jsem celé dopoledne uklízela a vařila. Dvojčata se učila, protože ve škole už finišovaly, a tak jsem je nechala být. Po obědě volala Alice, že by se zastavila s malou. Dorazily kolem třetí. Inuška zrovna usnula v kočárku, a tak ji šla Linda celkem ochotně vozit. Alice sebou praštila do sedačky.
"Co máti, dnes volala, ale nebyla moc nadšená z toho, že se nám bude nakonec muset podvolit."
Alice jen mávla rukou. "Neboj, u oběda už byla celkem v klidu a když si šel děda po obědě lehnout, tak mi říkala, že to snad nakonec bude moc hezký dárek. To chce jen čas, aby si na to zvykla."
Nalila jsem Alici i sobě kávu a sedla si naproti ní. Alice si ji přisladila a nalila si tam ještě smetanu.
"Andri, budeš mi muset pomoc s Honzou. Včera jsem já idiot říkala máti, že chci dát malé propíchnout uši a on to slyšel. Nejprve skoro omdlel, pak se málem pozvracel, a nakonec jsme se pohádali."
"Myslela jsem, že když malá ty náušnice od našich dostala, tak to pochopil a zvykl si na to, že jí budou muset ty uši propíchnout."
"To jsem si naivně myslela taky. Jenže pán se rozhodl, že to bude pro malou hrozný stres, a tak bude lepší, když jí ty uši necháme být a náušnice necháme dál ležet ve stolku." Alice si upila kávy a pozorovala mě přes okraj hrnku.
"Kašli na něj, prostě vezmi malou a běž jí nechat uši propíchnout, pak už nebude moc nic dělat."
"Víš, jak bude naštvaný," podotkla Alice.
"Vím, jenže můj drahý bratr bledne a zvrací už jen při zmínce o doktorovi nebo nemocnici."
Alice přikývla. "Příští týden máme jít s malou na kontrolu a už třikrát se mě zeptal, jestli je to nutné." Alicin hlas zněl unaveně. Bylo mi jasné, že to s Honzou nemá jednoduché. Dvakrát za rok překonal svoji averzi a strach z doktorů a šel k zubaři, před i po návštěvě většinou zvracel. Jednou za dva roky dokázal jít na preventivní prohlídku, a to jen proto, že jeho tchýně byla sestřička u jeho obvoďáka, takže ho donutila přijít. Naposled se pozvracel přímo v ordinaci, a to už doktor Plíšek nevydržel a navrhl mu terapii. Na kterou ovšem můj bratr nešel.
Alice znovu vzdychla. "Já mu ale nechci lhát, mám strach, že když to udělám za jeho zády, tak mně to nikdy nezapomene."
Bylo mi Alice líto. "Víš co, já si s ním promluvím. Nech to na mně."
Alici se viditelně ulevilo. Mně moc ne, protože jsem věděla, že to nebude jednoduché.
Trochu jsme stihly probrat tátovu oslavu a co všechno je potřeba zařídit a už tu byla Linda i s malou. Alice s malou zůstaly ještě hodinu. Kolem páté volala Izabela.
"Ahoj kamarádko, nějaké novinky v tvém poměrně chudém milostném životě?" Hukla na mě do telefonu Izabela.
"Hele, vy jste se na mě zase domluvily nebo co, ty i máti. Že ta prudí, tak to chápu, kdyby ne, tak bych asi musela přemýšlet, jestli se něco neděje, protože já ji přestanu zajímat jen v tom případě, že má nějaký jiný neodkladný problém, ale jak ho vyřeší, tak hned zase na pořadu dne já."
"Znám tě, kdyby se něco dělo, tak ty nezavoláš, takže se musím zeptat narovinu." Izabela měla i přes telefon veselou náladu, což mě pěkně štvalo.
"Žádná změna, spíš mně řekni, co ty a Milan, máti mně z jízlivostí v hlase sdělila, že vás viděla u kina."
"Snad ok, já to nechci zakřiknout, nějak jsme si vyříkali ty staré věci a snad jedeme od nuly. Ale nehrotíme to. Oba už máme cosi za sebou, a hlavně se známe." Izabelin hlas už ale nezněl tak vesele, jak před chvílí. Hned jsem pozvala, že něco není v pořádku.
"Co se děje?" Zeptala jsem se přímo.
"Nic zásadního."
"Mluv!"
"No, víš nějak jsme narazili a téma děti." Začala Izabela opatrně.
"A? Tvůj názor na děti snad Milan zná, a hlavně on přece má dva kluky, tak rod bude zachován." Snažila jsem se trochu zažertovat.
"Ty to nechápeš, já jsem mu naznačila, že bych třeba nebyla proti a nějak mám pocit, že ho to dost zarazilo, no prostě si myslím, že se mně bojí říct, že on už žádné další nechce." Dlouho jsem neslyšela Izabelu tak zoufalou.
"No počkej a kdy se to u tebe změnilo, kolikrát jsem ti říkala, že toho budeš jednou litovat, ale nikdy ti to nevadilo a děti jsi neřešila, žádné biologické hodiny ti netikaly." Nedokázala jsem zakrýt údiv v hlase, protože tohle pro mě byla naprosto nová informace. Izabela po dětech nikdy netoužila. Užívala si života, jak to jen šlo. Měla svůj vlastní obchod se spodním prádlem, který jí celkem dobře vynášel, takže si mohla dovolit i prodavačku, aby tam nemusela být od rána do večera. Byla svou vlastní paní, o chlapi nouzi nikdy neměla a co ji znám, tak o dětech nikdy neuvažovala. Teda je pravda, že jsem měla pocit, že jediný Milan, byl kdysi ten se kterým by do toho asi šla. Jenže téma Milan bylo celkem tabu od té doby, co se rozešli a já ji nikdy nenutila, aby mně řekla víc, než sama chtěla.
"Já vím", povzdechla si. "Jenže nějak mně to prostě zamrzelo, že to Milan bere tak automaticky, že nechci, aniž bychom to spolu nějak řešili."
"Tak počkej, on ti narovinu řekl, že už žádné děti nechce?"
"No narovinu zrovna ne. Jen jsem se něco zeptala na kluky a nějak z hovoru vyplynulo, jak je rád, že už jsou velcí a je to už jiné než s malýma dětma."
"A z toho sis jako vydedukovala, že už žádné další nechce. Ty, která mně pořád říkáš, že chlapa se musíš zeptat narovinu, a ne mluvit v hádankách."
"Já vím," povzdechla si Izabela.
"Tak se podle toho zařiď. Prostě se ho narovinu zeptej."
"Nejsme spolu ještě ani měsíc, tak na něj nemůžu hned s něčím takových vyrukovat."
"Použiji slova mé drahé máti, opět dnes řekla MLADŠÍ UŽ NEBUDEŠ."
Izabela se zasmála. "Máti už je zase ve formě, takže předpokládám, že dárek je dořešen."
"Přesně, ale nesnaž se měnit téma."
"Neměním. Vím, že se ho budu muset zeptat, jen musí být vhodná příležitost, nechci to na něj jen tak vybalit."
"Ale moc to neodkládej, myslím to vážně. Ať víš, na čem jsi a on vlastně taky."
"Neboj, já to pořeším. Ale zpátky k tobě. Co Aleš?"
Moc dobře jsem věděla, na kterého se ptá, ale schválně jsem řekla. "Jolana se pořád nevrátila, takže denní katastrofy musím pořád hasit já. Ani se neptej, co všechno už dokázal pokazit nebo zničit."
"Andreo, neděj blbou, tvůj ex mě vůbec nezajímá."
"Já vím," řekla jsem škádlivě, "jenže já jsem ochotná se bavit jen o tomhle Alešovi."
"To určitě. Toho si strč do špic. Už jste se potkali?"
"Jo, jo. Včera jsem s ním nakupovala košile a ponožky a pak jsem ho ještě sbalila na služební cestu."
"Ty jsi byla u něj doma a jako kdy jsi mně to chtěla říct."
"To víš, je teď sám, tak ty domácí práce nezvládá, praní, žehlení, vaření. Tak mu občas něco pomůžu."
Snažila jsem se, aby můj hlas zůstal vážný.
"No počkej, já myslela, že se nevídáte, a to jsem zrovna včera říkala Milanovi, že by nebylo od věci vás trochu popostrčit."
"Sakra Izabelo, neříkala jsem ti jasně, že nechci, aby si se o mně v souvislosti s Alešem bavila. Ještě k tomu s Milanem, který je jeho kamarád. Nechci, aby si myslel, že o něj mám zájem."
"A proč mu teda chodíš pomáhat?" Hned jak tu otázku vyslovila, tak jí došlo, že já o koze a ona o voze.
"Ty mluvíš o tom svém sobci. No jasně, protože Jolana vyklidila pole, a tak pán potřebuje nějakou další služku, protože sám neumí ani uvařit čaj."
"Nejsem jeho služka, prostě mě poprosil o pomoc a já souhlasila," řekla jsem uraženě.
"Jo a kam to jako až zajde. Jen si vzpomeň na všechno, co ti provedl. Mně jsi brečela na rameni." Po hlase jsem poznala, že se Izabela opravdu zlobí.
"Já vím, neboj, nenechám to dojít daleko. To víš, teď jsem na koni já. Potřebuje mě, tak se chová slušně, a dokonce i děkuje."
"Jen to s tím samaritánstvím moc nepřežeň," radila Izabela. "Znáš ho, nedokáže být sám a ty jsi po ruce. Začne ti hrát na city a já tě znám, necháš se obměkčit a neštěstí je na světě."
"Neblázni, to že jsem mu párkrát pomohla nic nezmění na tom, co udělal."
Izabela vzdychla a pokračovala. "Jenže moje milá nezapomeň, že tě znám, on na tebe udělá psí oči a ty v ten moment zapomeneš na všechno co ti provedl." Částečně měla Izabela pravdu, byli občas chvíle za těch pět let, kdy jsem byla tak zoufalá, že bych možná vzala Aleše na milost, kdyby se trochu víc snažil. Naposled jsem k tomu měla nejblíže před dvěma lety, kdy jsem s ním dost neuváženě vlezla do postele. Jenže paradoxně jsem tehdy pochopila, že se k němu už opravdu nechci vrátit a vůbec s tím nesouvisela naše postelová záležitost. Od té doby jsem si už některé věci tak nezabírala a brala Aleše a jeho občasné slovní útoky s nadhledem.
"Neboj, fakt nemám zájem. V tomhle mám naštěstí jasno, sice to chvíli trvalo, ale je to definitivní."
"Tak fajn, já jen měla potřebu ti to připomenout," uzavřela Izabela celou debatu.
"Ale vraťme se k původní otázce, co Aleš číslo 2?"
"Nic," řekla jsem stručně.
"Když s tebou je to těžké, ty děláš že se nic neděje, ale obě víme, že děje."
Potřebovala jsem tuhle debatu rychle ukončit. Nějak jsem neměla chuť řešit Aleše zrovna teď. Sama jsem cítila, že úplně fuk mně není, ale nechtěla jsem to Izabele zatím ani naznačit, protože ona by hned začala něco podnikat a plánovat.
"Nechme to na jindy, slibuju, že to s tebou proberu." Hned jak jsem to řekla, jsem toho zalitovala. Takové sliby dávat Izabele byla pěkná blbost, protože jsem věděla, že mně nedá pokoj, dokud to všechno neprobereme, a hlavně dokud nás dva nějak nedostane do společného prostoru o velikosti metr krát metr.
"Dobrá," souhlasila Izabela neochotně, "ale je ti jasné, že já se jen tak nevzdám."
"Je."
"Ok, zavoláme si brzy, pa."
Aniž by čekala típla telefon. Unaveně jsem se svezla do křesla v obýváku a chvíli pozorovala malé částečky prachu, které se vznášely v pokoji. Nechtěla jsem si v duchu ani připustit, že se něco děje, říct to nahlas by znamenalo přiznat si pravdu a na to jsem jaksi nebyla připravená.
Znechuceně jsem se zvedla a šla raději něco dělat.

Zrcadlo, zrcadlo.....

2. dubna 2018 v 10:51
Celý pátek jsem byla jako na trní. Máti mně volala hned ráno. Její nervozita stoupala snad hodinu od hodiny. Tátovi narozeniny se blížily a pořád jsme neměli hlavní dárek. Věděla jsem, že mě nenechá na pokoji jen proto, že jsem v práci. Mluvila jsem s Alicí, která mně potvrdila, že stejným způsobem terorizuje několikrát denně ji i bráchu. Znechuceně jsem telefon zvedla, protože ignorovat ho by ničemu nepomohlo. Na hlase jsem však nedala nic znát.
"Ahoj mami, děje se něco?"
"Andreo co je to za pitomou otázku, moc dobře víš, proč volám." Zoufalost v mámině hlase mě pobavila. Ona, která byla za každé situace nad věcí ztrácela nervy.
"Mami, já jsem v práci, fakt nemám čas s tebou probírat tátovi narozeniny. Můj názor znáš. Jeďte někde do přírody, kde to táta má rád. Když ho vezmeš někde do lázní, tak to nebude dárek, ale trest."
"Ale já s ním nikde lovit ryby nebo lozit po horách nebudu."
Byla jako pokažený gramofon, jedna písnička pořád dokola.
"Mami, nerada ti to připomínám, ale jsou to tátovi narozeniny ne tvoje. Až budeš mít kulatiny ty, tak ti určitě nezaplatíme něco, co nemáš ráda, tak dopřej tátovi, co chce on."
"Aby se někde uhnal nebo nachladil. V žádném případě."
"Tak víš co, kup mu co chceš a nás se neptej, ale taky nás do toho netahej. My už s dvojčaty něco vymyslíme a ty si svůj dárek zařiď podle svého." Zlost v mém hlase se nedala přeslechnout. Nechtěla jsem se s mámou hádat, ale čeho je moc toho je příliš.
"Ale domluvili jsme se, že mu dáme společný dárek." Ani její hlas nebyl klidný.
"Když s tebou není žádná rozumná řeč. Dobře víš, co tátovi udělá největší radost. Takže už ode mě nečekej žádné další nápady. A promiň, ale já už musím končit. Prostě kupte ten pobyt v tom Rakousku. Užijete si to oba, je to v přírodě, táta může lovit ryby, chodit po lese a ty tam můžeš absolvovat ty svoje masáže." Snažila jsem se, aby můj hlas byl klidný a máma nepoznala, jak to ve mně vře.
"Zavoláme ti ještě večer, nebudu tě teď zdržovat v práci."
"Můj názor znáš a měnit ho nehodlám. Měj se mami." Bez dalšího jsme telefon položila. Vyčerpaně jsem opřela hlavu o židli. Už ať je po těch zatracených narozeninách. Kdyby to táta tušil, ani by žádnou oslavu nepořádal. Alena nahlédla do kanceláře.
"Pořád máti?"
Kývla jsem hlavou. "Čím víc se ta oslava blíží, tím víckrát za den telefonuje. Úplně lituji Alici, která je s ní pod jednou střechou. Říkala, že už se nebaví o ničem jiném. Nechápu, co pořád řeší. Táta žádný wellness neocení a ona to moc dobře ví, a přesto si pořád prosazuje svou."
Alena přikývla, ale hned změnila téma. "A co Aleš, už tě někde pozval?"
Vrhla jsem po ní znechucený pohled. "Nevím, proč by mě měl někde zvát. Jste obě stejné, ty i Izabela. On přece vůbec nenaznačil, že by chtěl. Stejně mně došel opravit kohoutek a přivrtat zrcadlo jen proto, že mu bylo trapné to mámě odříct."
"No jasně, a ještě tu o Popelce. Andreo ty jsi fakt zabitý případ. Věř mně, mám na to čuch. Ty se mu líbíš. Ale je potřeba mu dát najevo, že on tobě taky." Alena už seděla na boku mého stolu a pozorně si mě prohlížela.
"Hm a můžeš mi říct jak, abych nebyla za úplného idiota." Opřela jsem se o židli a významně jsem se na Alenu podívala.
"No jak? Normálně. Prostě mu zavolej a zeptej se ho."
"Zeptat se ho na co?" Nechápavě jsem na Alenu zírala.
"Ježíši ty jsi fakt natvrdlá. Tak třeba jestli by přišel na večeři, poděkovat mu za to, že ti opravil kohoutek a navrtal to zatracené zrcadlo."
"To zrcadlo mi byl čert dlužen. Ani se do něj nemůžu podívat, jako ve Sněhurce. Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejchytřejší? Maminka. Normálně mám pocit, že když se do něj podívám, tak tam uvidím mámu, jak mi dělá kázání."
Zoufalost v mém hlase Alenu obměkčila. Objala mě a řekla.
"Zvaž to, myslím to vážně. Aleš se mě na tebe vyptával na tom večírku, když jsme spolu hráli fotbal."
Pak se zvedla, mávla rukou na pozdrav a odešla. Neměla jsem čas ani energii se zabývat tím, co mi Alena řekla. Čekala mě ještě spousta práce. Šéf měl dnes dost divnou náladu, tak jsme mu všichni šli raději z cesty. Odpoledne volal Aleš, opět se u něj doma vyskytla katastrofa celosvětového rozměru. Měl jet na tři dny na služební cestu a nenašel ani jedny čisté ponožky a při pokusu vyžehlit košile dvě spálil, takže při tom ještě zničil žehličku. Jak já mohla tohohle chlapa milovat. Uklidnila jsem ho, že to není konec světa, dnes se normálně dají ponožky i košile koupit, dokonce i žehlička, takže služební cesta není v ohrožení.
"Andreo, já bych fakt chtěl mít tvůj smysl pro humor. Potřebuji pomoct, můžeš teda se mnou jít ty věci koupit?" Zoufalost v jeho hlase mě obměkčila.
"Dobře," řekla jsem unaveně. "Ale až odpoledne, do půl páté musím být v práci, a nemysli si, že s tebou budu celé odpoledne chodit od jednoho obchodu k druhému. Máš maximálně hodinu a půl, pak jdu domů."
"Díky, o půl tě budu čekat na parkovišti u práce."
Hned jak jsem telefon položila, tak jsem zalitovala, že jsem mu to slíbila. Znám svého ex moc dobře, takže mně bylo jasné, jak nákupy dopadnou. Bude si neustále stěžovat jaký je chudák, protože ho Jolana nechala na holičkách, oklikou se dostane k tomu, že je všechno moje vina, a nakonec se pohádáme a já v lepším případě uteču z obchodu a v tom horším ho něčím praštím po hlavě.
Nakonec se nestalo ani jedno ani druhé. Aleš byl tak vyvedený z míry tím, že se Jolana vůbec neozývá a neberu mu mobil, že poslouchal jako hodinky. Za hodinu měl koupené vše, co potřeboval. Ještě jsem mu pomohla věci zabalit. Žehličku jsem si vzala domů, že se ji pokusím vyčistit. Byl mně tak vděčný, že třikrát poděkoval a když jsem odcházela, tak mě chytil za ruku a řekl.
"Fakt díky, zachránila jsi mně život. Já vím, že tyto věci neovládám, vždycky to někdo dělal za mě." Pokrčil rameny a usmál se. Na malý moment mi připomněl toho kluka, do kterého jsem se před lety zamilovala.
"Nemáš zač, když kolem sebe neprskáš a nerozdáváš samé příkazy, tak to s tebou celkem jde. A Jolaně dej čas. Věř mi." Pak už jsem ho políbila na tvář a šla. Čekala mě ještě moje domácnost. Na mobilu mi pípaly tři nepřijaté hovory od máti. Cestou domů jsem se hádala sama se sebou, jestli jí mám zavolat ještě dnes nebo to nechat raději na zítra.