"Věk je jenom číslo"

Březen 2018

"Máj" lásky čas

30. března 2018 v 18:32
Od rozvodu nemám květen moc ráda, tedy přesně dvacátého května před pěti lety nás definitivně rozvedli. I když už jsem se s rozvodem dávno vyrovnala, vyvolává ve mně tenhle měsíc spousty špatných vzpomínek. Izabela mně každý rok říká, že je potřeba v květnu zažít něco, co to přebije. Naprosto přesně vím, co si ona představuje pod pojem ZAŽÍT NĚCO. Letos poprvé by mi to snad ani nevadilo. Náladu mám už několik dnů na bodě mrazu. Dvojčata jsou protivná. Konec roku se blíží, a dokonce i můj jinak flegmatický syn chápe, že je potřeba se učit. Nechávám je na pokoji a snažím se kolem nich chodit po špičkách. Aby toho nebylo málo, tak mě už týden prudí můj ex. Jolana se asi rozhodla, že mu definitivně položí nůž na krk. Z tajných zdrojů (od Adama) vím, že se od Aleše odstěhovala. To má za následek hlavně to, že mě Aleš téměř denně volá a otravuje s maličkostmi, jako je žehlení košilí, jak se perou osušky a ručníky a proč mu smrdí odpad v kuchyni. Snažím se být příjemná a milá, protože to Aleš nemá rád, když on je na dně a ostatní v pohodě. V práci se nezastavíme nikdo. Dvě kolegyně jsou doma. Jedna chytla škaredou angínu a druhý odlétá na čtrnáct dní za synem do Anglie. Nevím, kde mi hlava stojí. Mimo mého ex mi třikrát denně volá i máti. Asi by mě mělo těšit, že důvodem jejich telefonátů nejsem já a můj zpackaný život, ale tátovi narozeniny a jeho zatím neexistující dárek. Dochází mi fantazie i trpělivost. Máma pokaždé vyrukuje se zaručeně perfektním dárkem, který by ovšem potěšil ji a tátu teda vůbec. Snažím se být milá a taktně jí vysvětlovat, že tohle asi nebudu pro tátu to pravé. Ve čtvrtek, v den mého rozvodového výročí jsem to už nevydržela a narovinu jí řekla, že vybírá dárky, které by se líbily jí.
"Tak mi laskavě řekni, co mu teda koupíme?" Zlostí syčela do telefonu.
"Mami znáš tátu. Má rád hory, lesy a rybolov."
"Jenomže to zase nemám ráda já. Nepojedu s ním nikde lozit po horách nebo lovit ryby."
"Proč ne. Třeba zjistíš, že návrat k přírodě je přesně pro tebe."
"Andreo, fakt mě neštvi, já chci, abychom si to užili, tátovi bude pětašedesát, nepotřebuju, aby se někde polámal na horách nebo při skoku padákem. Chci, abychom se dožili osmdesátky. Když mu ty jeho bláznivé nápady nevytluču z hlavy, tak se toho nedožije."
"Aha, takže tady tak ani nejde o to, aby měl táta radost, ale spíš o to, abys ho dostala do nějakých lázní nebo nevím kam, kde mu slibují mínus deset let za pět dní." Zlost ve svém hlase jsem už ani neskrývala.
"Co na to říká Honza a Alice, přece tvé bláznivé nápady nenechávají bez komentáře?" Úplně vidím mámin naštvaný výraz.
"Honza navrhl nějaký hezký hotýlek někde v Rakousku."
"Mami, třeba bude nejlepší se táty zeptat narovinu co by se mu líbilo, třeba má nějaký tajný sen, něco, co by si chtěl v životě ještě splnit."
"Na to laskavě zapomeň, na nic se ho ptát nebudu, něco vymyslím."
Nechala jsem to být, znám máti, ta, když si něco vezme do hlavy, tak ji nic nezastaví. Měla jsem svých starostí dost. Odpoledne jsem slíbila Alešovi, že se u něj zastavím a dám dohromady ty největší katastrofy, které se mu doma za těch pár dnů, co tam Jolana nebydlí staly. Pak musím ještě nakoupit a něco uvařit k večeři. Zrovna jsem vypínala počítač, když mně znovu začal zvonit mobil. Byla to Izabela. Od té doby, co se scházela s Milanem na mě neměla vůbec čas. Odložila jsem kabelku na stůl. "Ahoj, co se stalo, že jsi si vzpomněla, že existuju?"
Izabela se zasmála. "Neboj, ještě pořád si na mém žebříčku pěti nejoblíbenějších lidí."
"Jasně, ale jsem někde na chvostu, že?"
"No tak přece si nemyslíš, že můžeš konkurovat Milanovi."
"To by mě ani ve snu nenapadlo. Jen si užívej romantiky a sexu a kašli na svoji kamarádku," řekla jsem ironicky.
"Kamarádka, kdyby chtěla, tak si taky může užívat sexu a romantiky."
Odfrkla jsem do telefonu něco dost neslušného. Někdy jsem Izabele ten její věčný optimismus záviděla.
"Hele nenadávej, náhodou jsem potkala Aleše a dost okatě se na tebe vyptával."
"Ten ať mi dá pokoj. Bombarduje mě telefonáty pětkrát denně. Nevím, co si od toho slibuje. Nebudu mu dělat služku. To už mám naštěstí za sebou."
"O čem to prosím tě mluvíš, jaká služka?"
Neměla jsem chuť Izabele vysvětlovat vůbec nic. Nějak jsem jí poslední dobou záviděla a nedokázala jsem tu závist zakrýt. Já měla jen starosti a ona si prostě užívala života. Položila jsem telefon na stůl, dala ho na hlasitý odposlech a začala si oblékat kabát.
"No tak Andreo, co se děje? Obyčejně nejsi tak protivná a nabroušená."
"No tak jsem protivná. Mám toho plné zuby. Nestíhám v práci, doma už vůbec ne, dvojčata se učí, takže je nechávám na pokoji a všechno v domácnosti je na mně. Máti mně volá pětkrát denně, protože dárek pro tátu ještě nemáme a narozeniny se blíží. Aleš ji, co se týká počtu telefonátů statečně dohání, protože Jolana ho opustila, takže se jeho neschopnost postarat se sám o sebe projevila v celé své kráse. A pak přijdeš ty se svojí zamilovanou náladou a připomeneš mně moji samotu. A to si říkáš kamarádka." Vybafla jsem to na ni jedním dechem. Přitom spěchala na parkoviště, protože už jsem měla zpoždění a jak znám svého ex, tak si vyslechnu přednášku o pozdních příchodech. Aleše jsem měla sice na háku, ale čím dřív to u něj odbydu, tím dřív se dostanu domů.
"Andreo klid, já přece vím, že toho máš moc, ale nechápu, proč ke všem svým starostem chceš ještě pečovat o Aleše. Vykašli se na něj. Nezaslouží si to."
Hodila jsem kabelku vedle sebe a přibouchla dveře auta tak rázně, až jsem na sedadle poskočila. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Izabela vesele pokračovala. "Když jsem říkala, že se na tebe Aleš vyptával, určitě jsem nemyslela toho idiota, co tě opustil, ale pana ÚŽASNÉHO."
V hlavě se mi vybavila vzpomínka, jak mě Aleš tehdy políbil na rozloučenou. Snažila jsem se ji zahnat hlasitým zakletím, ale moc to nepomáhalo. Izabela se na druhé straně telefonu vesele smála.
"Izabelo jdi se vycpat," zasyčela jsem vztekle na kamarádku. Izabela se dál smála.
"Zavoláme si později. Svého ex pošli do patřičných mezí, starala jsi se o něj na můj vkus až moc dlouho." Bez rozloučení mobil típla. Znovu jsem zaklela a nastartovala. Měla jsem už deset minut zpoždění. Vyrazila jsem z parkoviště a doufala, že Aleš bude vůbec rád, že jsem se nechala přemluvit a došla mu uklidit, než že by mně něco vyčítal. To jsem se ale šeredně přepočítala. Sotva jsem dorazila k němu domů věděla jsem, že je zle. Kdybych svého bývalého muže tak dobře neznala, tak bych si myslela, že se zbláznil. V předsíni jsem zakopla o troje boty a vysavač. Z koupelny se ozýval nějaký podezřelý zvuk, který sice připomínal pračku, ale jen vzdáleně. Z kuchyně šel kouř a příšerný smrad. Odhodila jsem kabelku a kabát a spěchala nejprve do kuchyně. Pohled, který se mně naskytl mě natolik rozesmál, že ze mě spadlo všechno napětí celého dne. Aleš stál u sporáku, na sobě měl košili, která byla od něčeho neidentifikovatelného špinavá. Rifle měl vyhrnuté do půli lýtek a na každé noze jinou barvu ponožky. Něco vařil. On, který dokázal připálit i čaj. Kuchyň vypadala, že se tam přehnalo tornádo. Můj smích mu na náladě vůbec nepřidal.
"No hlavně, že se dobře bavíš. Neříkala jsi, že přijdeš hned z práce?" Zlostně po mně hodil utěrkou a unaveně dosedl na židli.
"Říkala, a taky jedu rovnou z práce. Trochu jsem se tam zdržela." Od smíchu mně tekly slzy.
"Můžeš mi prosím tě vysvětlit, co jsi to tady dělal?" Než stačil odpovědět, ozval se z koupelny další příšerný zvuk. Nechala jsem Aleše být a šla se podívat, co se tam děje. Z pračky se nálevkou na prášek valila pěna a celá pračka se divně třepala. Aleš se došoupal za mnou a přes moje rameno něco zabručel.
"Proboha kolik jsi tam toho prášku dal?"
"Já nevím dvě nebo tři odměrky."
"Zbláznil ses. Copak se nemůžeš podívat co je na té krabici napsané?"
"Chtěl jsem, aby to bylo čisté."
"Jasně, přesně chlapská logika, čím víc, tím líp."
"Andreo, neštvi mě, je to stejně tvoje chyba. Určitě jsi Jolaně něco nakukala."
"Já jsem Jolaně nic nenakukala a nesnaž se svoje problémy házet na mě. A vůbec, kdyby tě tvoje drahá máti místo rozmazlování naučila něco praktického, tak by to tady tak nevypadalo."
Aleš něco zahučel a šel zpátky do kuchyně. Vytřela jsem celou koupelnu a pračku nechala doprat. Nedalo se nic dělat. Pak jsem prádlo namočila do vany, abych ho zbavila zbytku pracího prášku. Narval tu pračku vším možným a vůbec neřešil barvy. Dvě košile skončili v koši. Než jsem stihla uklidit kuchyni a celý zbytek bytu bylo skoro půl osmé. Aleš naštěstí pochopil, že má být zticha. Seděl v obýváku a dělal něco na počítači. Spálená večeře skončila v koši i s pánvičkou. Jestli to bude takhle pokračovat, tak nebude mít ani oblečení, ani nádobí. Představa Aleše, který nemá v čem chodit mě pobavila. Aleš po mně šlehl očima, ale mlčel.
Odsunula jsem na bok papíry a položila před něj večeři.
"Prádlo za chvíli dopere, pověsit ho snad zvládneš. Ještě ti tam hodím další pračku. Až to jídlo vychládne, dej ho do ledničky. Už nikdy se nepokoušej něco vařit, protože je to pro tebe životu nebezpečná činnost."
Aleš byl jako hromádka neštěstí. Chytil mě za ruku.
"Andreo já to tady sám nezvládnu. Ráno jsem nemohl najít ani dvě stejné ponožky."
Zatřepala jsem nesouhlasně hlavou a posadila se naproti něj.
"Ale zvládneš. Musíš. Hlavně už nevař. Maximálně si ohřej něco v mikrovlnce. O víkendu si vyzvednu to čisté prádlo a vyžehlím ti ho a donesu i nějaké jídlo. A poohlídni si po nějaké paní do domácnosti. Po někom, kdo ti tu občas uklidí, uvaří, opere atd."
"Nikoho cizího tady nechci. Musíš mně pomoc ty. Jsi moje žena."
Vztek ve mně začal bublat. "Tak aby bylo jasno, jsem tvoje BÝVALÁ žena a nemusím vůbec nic. Kup velkou kytku, natři si kolena a běž odprosit Jolanu."
"Nikoho prosit nebudu a proč bych si měl natírat kolena?"
"Protože by ses měl po nich doplazit." Vytrhla jsem Alešovi svoji ruku, políbila ho na čelo, vzala kabelku a kabát a šla.
"No hlavně, že jsi za každé situace vtipná, já se nebudu nikoho doprošovat, trhněte si nohou obě dvě." Křičel za mnou Aleš.
Vesele jsem zavolala ahoj a zabouchla dveře.
Vyčerpaně jsem se o ně opřela. Budu muset Jolaně zavolat sama. Mám dvě děti a ty mně stačí, starat se o Aleše už je nad moje síly. Po cestě k autu mi pípl mobil. Adam psal, že jdou do kina, protože čekat na mě už je přestalo bavit. Takže mě čeká zase jeden nudný večer v prázdném bytě.