"Věk je jenom číslo"

Zdravý rozum

6. srpna 2017 v 20:22 | Pisatelka
Aleš dorazil přesně ve dvě. Adam byl už pryč a Linda si zrovna obouvala tenisky, když se ozval zvonek. Myslela si, že je to otec. "Už jdu tati." Řekla nahlas a otvírala dveře. "Ještě si vezmu taš…ku." Zarazila se, když za dveřmi viděla cizího muže. Byla jsem v kuchyni. Nervózně jsem si otřela ruce do riflí. Aleš stál ve dveřích a pozorně se díval na Lindu, která ho zkoumavě prohlížela přivřenýma očima.
"Ahoj, pojď dál." Snažila jsem se, aby můj hlas zněl normálně a nebyla na mně znát žádná nervozita.
"Ahoj." Aleš vešel do chodby. Podívala jsem se na Lindu, která se mračila a sledovala Aleše pozorným pohledem. "Moje dcera Linda." Aleš jí podal ruku. Na moment zaváhala, ale pak mu podala svoji.
"Ahoj, jsem mámin kamarád Aleš." Když to řekl, Linda zamrkala a rychle se na mě podívala. Byla naprosto vyvedená z míry. Chtělo se mi smát, protože moji dceru málo co dokázalo rozhodit. Ale jméno ALEŠ ji naprosto vyvedlo z rovnováhy. Napadlo mě, že máti jí asi detaily neřekla, nebo že by tentokrát nenasadila špióna? To se mi nějak nezdálo. Posledních pět let byla její informační kanceláří Linda. Adam ten by neřekl vůbec nic a máti si byla vědoma toho, kde má hledat spojence. Lindě se můj dosavadní život nelíbil a dost často mně (hlavně poslední dobou) dělala přednášky. Občas mně zkoušela naznačit, že by nebyla vůbec proti, kdyby se k nám Aleš vrátil. Na chvíli jsem měla dojem, že je Aleš z celé situace nervózní. Věděl, že mám dvojčata, o tom jsem vůbec nepochybovala. Ale chápala jsem ho. Linda dokázala občas znervóznit i mě. Trapnou situaci vyřešil můj ex. Lindě začal zvonit mobil. Dala mi pusu na tvář, řekla "na shledanou" a už utíkala se schodů dolů. Pomalu jsem za ní zavřela dveře. "Pojď dál." Řekla jsem Alešovi a zamířila do kuchyně. Potřebovala jsem se dostat z prostoru malé chodby. Aleš mě následoval. Měl na sobě roztrhané džíny a šedo triko s dlouhým rukávem, které pamatovala i lepší časy. Cítila jsem kořeněnou vůni jeho voňavky.
"Dáš si něco k pití?" Aleš si mě pozorně prohlížel. No jen se podívej chlapečku napadlo mě. Lepší už to nebude. Potřebovala bych shodit tak dvě kila (no možná i tři), nějaký lifting by taky nebyl k zahození a jak mi jasně řekla máti, bylo načase navštívit holiče. "Jestli můžu poprosit, tak kafe." Přikývla jsem a napustila vodu do konvice. Kohoutek jako by tušil, že se bude něco dít začal téct ještě víc. Aleš se mi naklonil přes rameno. "No ten budeš muset vyměnit celý." Cítila jsem na krku jeho dech a proti mé vůli se mi začali třepat ruce. Rychle jsem od něj odstoupila a zapnula konvici.
"Rozpustné nebo turka?"
"Turka." Vytáhla jsem hrnek z linky a chystala kávu.
"Asi nemáš nový koupený?" Aleš si sedl na židli na natáhl před sebe dlouhé nohy. Déle už jsem to nemohla prodlužovat a musela se na něj podívat.
"Ne nemám. Napadlo mě to až dnes, že se asi bude muset vyměnit. Přikývl, že chápe.
"Chceš koupit stejný?"
Podívala jsem se na kapající kohoutek. Bylo mi to jedno. Hlavně ať z něj teče voda, a to mi bude stačit.
"Klidně."
"Ok. Stavím se dnes v Uni hobby a koupím ho. Vím, že je zítra neděle, ale jestli budeš doma, tak bych ti ho přišel zítra vyměnit. Nebude to trvat dlouho. V týdnu totiž můžu až večer." Usmál se.
"Jo, to by bylo fajn." Znovu přikývl. Konvice se vypla. Zalila jsem mu kávu a položila před něj na stůl.
"Tvoje máma říkala ještě něco o nějakém zrcadle."
"To je na chodbě. Dostala jsem ho od máti. Když od nás odchází, tak jí chybí pohled do zrcadla, tak mi jedno koupila." Aleš se zasmál. Jeho šedomodré oči se na mě pozorně podívaly. Znervózňovalo mě to.
"Máš k tomu i háček?"
"Jo, bylo k tomu všechno. Ukážu ti to." Vyšla jsem na chodbu a Aleš za mnou. Opatrně vzal zrcadlo do ruky. Najednou mě napadlo, jaké by to bylo, kdyby se mě těma rukama dotknul. Rychle jsem tu myšlenku zahnala.
"Zajdu si do auta pro vrtačku a dám se do toho." Když se za ním zavřely dveře zhluboka jsem se nadechla. Sakra nemůžu se chovat jak dement. Musel si všimnout, že jsem nervózní. Určitě. Není slepý a já se chovala dost divně. Za chvíli se vrátil. Chtěl vědět kde chci zrcadlo pověsit a pak bez dalších řečí vyměřil místo, kde bude vrtat. Stála jsem na chodbě opřená o dveře koupelny a tiše ho pozorovala.
"Vytáhni si vysavač. Můžeš mi ho přidržet, když budu vrtat, ať ti tady nedělám bordel." Pak jsme další půl hodiny nepromluvili ani slovo. Když zrcadlo viselo na místě a já uklidila vysavač vzpomněla jsem si na kávu.
"Tu kávu budeš mít studenou. Měl jsi si ji nejdřív vypít. Uvařím ti druhou."
"Nemusíš, jsem zvyklý. V práci si ji uvařím ráno a dopíjím odpoledne. Můžu si někde umýt ruce?" Ukázala jsem na dveře koupelny a šla do kuchyně. Na kuchyňské lince mi pípal mobil. Volala máti. No teď jí to určitě brát nebudu. Nechala jsem telefon být. Aleš si zatím sedl ke stolu a pil studenou kávu.
"Vážně nechceš druhou?" Zeptala jsem se pochybovačně.
"Ne opravdu."
"Co jsem dlužna?"
Pozorně se na mě podíval. "Copak, už se mě chceš zbavit?"
Začervenala jsem se a doufala, že si toho nevšimne. Přesně tohle mi totiž proletělo hlavou.
"Tvoje máti říkala, že to s tebou není jednoduché. Doslova řekla něco v tom smyslu, že sice budeš prskat, ale nemám na to brát zřetel." Smích v jeho očích byl důkazem toho, že se dobře baví. Já už se bavila méně. Nechtěla jsem vůbec vědět co dalšího mu máti napovídala. Asi jsem se musela zatvářit dost divně, protože pokračoval. "Neber to tak tragicky Andreo. No tak se máti snaží ti někoho dohodit. Ta moje od té doby, co jsem rozvedený mě už zaregistrovala na dvě seznamky, a to ti nebudu popisovat ta náhodná setkání s dcerami jejích kamarádek a kamarádek jejich kamarádek. Ta poslední zašla tak daleko, že seděla u mě na schodech a pod kabátem měla jen spodní prádlo. Věř mi, že oprava kohoutku a navrtání zrcadla je ještě v pohodě."
Zoufale jsem se posadila na židli naproti němu. "Nechápu, že ji to pořád baví. Stokrát jsem jí opakovala, že jsem spokojená a šťastná. Alešova nevěra a rozvod mi dali zabrat." Proč mu tohle říkám. Aleš dopil studenou kávu a zvedl se.
"Zítra se stavím zase kolem druhé. Může být?" Přikývla jsem. Aleš si obul boty a vzal do jedné ruky kufr s nářadím a vrtačku. Ve dveřích se otočil a podíval se mně do očí. Nervózně jsem si dala ruce do kapes. Usmál se, pomalu se sklonil a dal mi pusu na tvář. Vůbec jsem to nečekala. Rychle jsem odstoupila, abych mezi námi zase vytvořila nějaký prostor. Jeho blízkost ve mně vyvolávala pocity, které jsem nechtěla. Už dlouho jsem nic takového necítila a teď se mi to vůbec nehodilo. Jako by mi četl myšlenky řekl. "Tohle už se mi dlouho nestalo." Znovu ukázal ten svůj dokonalý úsměv a zavřel za sebou dveře. Ještě chvíli jsem stála jako přikovaná. Přece sakra ze všech mužských, kteří se v tomhle městě pohybují mi nebude tlak zvyšovat ten, kterého mi dohodí moje drahá matinka. Otočila jsem se na patě a šla pověsit prádlo. Při pohledu na nově pověšené zrcadlo se mi zrychlil tep. Musím si zachovat zdravý rozum. Prostě musím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama