"Věk je jenom číslo"

Oprava pokračuje

19. srpna 2017 v 12:58 | Pisatelka
Nedělní výměna kapajícího kohoutku proběhla relativně dobře. Aleš dorazil těsně po druhé. Dvojčata byla doma, takže nebyl prostor pro žádné dlouhé pohledy a tajné pozorování (tedy z mé strany). Linda se tvářila jako by ona byla matka já nějaká neposlušná dcera, neustále Aleše pozorovala. Za to Adamovi to bylo jedno. Bez jakýchkoliv řečí šle zastavit vodu (jsem vůbec nevěděla, že ví, kde se voda zastavuje) a automaticky byl Alešovi k ruce. Nechala jsem je být a odešla z kuchyně do obýváku. Potřebovala jsem odeslat dva maily, a hlavně jsem chtěla být od Aleše co nejdál. Linda můj odchod z kuchyně pozorovala ostřím zrakem, ale zůstala raději při výměně kohoutku. Přezíravě Aleše ignorovala i když se ji snažil zapojit do komunikace. Adam zase pusu nezavřel a odpovídal i za sestru.
Zrovna když jsem odesílala druhý mail začal mně zvonit mobil. Napadlo mě, že to máti vydržela celkem dlouhou. Myslela jsem, že bude volat už včera. Volala ale jen Izabela, která mně v rychlosti sdělila, že nemá čas na detaily, protože jde s Milanem do kina a už teď má zpoždění, ale výslech prý mě nemine, takže pokud bych chtěla nečekaně ztratit paměť, tak si mám prý všechno rychle napsat, protože ona žádné případné výmluvy nebere. Naštěstí spěchala tak moc, že telefon položila dřív, než jsem stačila něco rozumného odpovědět. Stejně nebylo co si zapisovat. Znechuceně jsem zvedla máti telefon.
"Ahoj mami."
"No Andreo prosím tě, ty neumíš zavolat." Přísnost v mámině hlase mě úplně vrátila do dětství.
"Mami, co potřebuješ?"
"Andreo nedělej hloupou. Už včera jsem čekala, že zavoláš, jak to dopadlo."
"Co jak dopadlo?" Musela jsem dělat blbou, jinak to prostě nešlo. Slyšela jsem mámin povzdech a úplně viděla její znechucený výraz nad neposlušnou dcerou. "Podívej se moje milá, nedělej ze sebe idiota. Moc dobře víš, o čem mluvím. Dorazil včera ten mnou objednaný opravář?" Máti volala hned v sobotu ráno, aby mi připomněla, jak se mám chovat a pak to zkoušela ještě třikrát odpoledne, to už jsem jí telefon nevzala. To jí ovšem nezabránilo mně napsat výhružnou sms.
Znechuceně jsem se zvedla ze židle a šla zavřít dveře. Nepotřebovala jsem, aby mé případné nadávky Aleš slyšel. "Ano dorazil přesně ve dvě nula nula. Měl kufřík s nářadím a vrtačku. Jenom jsem netušila, že dnešní opraváři už nemají montérky a že jsou tak neskutečně sexy." Jízlivost v mém hlase mámu zřejmě naštvala.
"Andreo nebuď drzá, uvědom si, že je ti čtyřicet, jsi rozvedená, máš téměř dospělé děti a potřebuješ ve svém životě někoho, kdo tě trochu usměrní. Já mám jen snahu někoho takového najít, když ty sama to neděláš." Mámin tón mě dokázal rozžhavit do běla. Právě, že mi bylo čtyřicet a ne deset, aby mi pořád řídila život. Zhluboka jsem se nadechla a v duchu napočítala do deseti. Hádat se s ní bylo naprosto zbytečné, a hlavně já nikdy nevyhrála. "Mami právě že je mi čtyřicet a mám dospělé děti a svůj život se kterým jsem spokojená a nepotřebuju, abys mi pořád někoho dohazovala. Když budu chtít, tak si někoho najdu sama. Chápeš, že je mi dost trapné, když se po mém bytě promenádují cizí chlapi za účelem jakékoliv opravy nebo bůh ví čeho a já vím, že přišli hlavně ze zvědavosti, aby se na mě podívali. Víš vůbec jak je to trapné. Za poslední tři roky je Aleš už čtvrtý opravář." Ale taky jediný, který by stál za hřích napadlo mě, ale nahlas jsem to říct nemohla.
"No promiň, že se snažím ti pomoci." Řekla uraženě máti. Naše hádky nebo výměny názorů vždycky dopadaly stejně. Nakonec jsem vždycky ustoupila. "Musím končit, ten tvůj dokonalý opravář musel dojít ještě dnes, protože ten kohoutek, se musel vyměnit celý. Jdu zkontrolovat, jestli výměna proběhla dobře a nevytopíme půl baráku. Měj se, v týdnu se stavím za Alicí a malou." Položila jsem vyčerpaně telefon na stůl. Začala mě pobolívat hlava. Poslední dobou se intervaly máminy snahy mi někoho dohodit zkracovaly. Z kuchyně jsem slyšela smích a měla dojem, že slyším smát se i Lindu. Moje vážná dcera smíchem moc neplýtvala. Zaslechla jsme Alešův hluboký hlas, pak něco řekl Adam a Linda se zase začala smát. No to mě podrž. Tak moje snaha vyloudit na Lindině tváři jakýkoliv náznak úsměvu vycházela už hodně dlouho naprázdno a pak si přijde takový nějaký a moje dcera se směje od ucha k uchu. Unaveně jsem se zvedla ze židle a zamířila do kuchyně. Když jsem vešla na moment jsem měla pocit, že jsem nějaký vetřelec. Linda seděla na židli, nohy složené na turka, sledovala Aleše a usmívala se. Adam byl opřený o linku a přidržoval kohoutek. Aleš seděl na zemi, hlavu ve skříňce a já slyšela jen konec věty "…..a tak jsem odešel sice středem, ale s takovou ostudou, že jsem si myslel, že to nepřežiju.
Linda, když mě zahlédla, tak zvážněla. Ušklíbla jsem se. "Pozdě moje milá, teď už stoprocentně vím, že tě nevyměnili v porodnici a ani tě sem nenasadili žádní mimozemšťani. Jen by mě zajímalo, kde byl tenhle úsměv posledních deset let." Linda se zamračila, ale neřekla nic. Adam se podíval na sestru a řekl. "Když občas ukážeš zuby, tak uvěřím, že jsi člověk a ne robot." Linda po něm hodila utěrku, která ležela na stole, ale zůstala sedět. Aleš mezitím vylezl ze skříňky pod dřezem a začal balit nářadí. Poslal Adama pustit vodu. Za chvíli už z vyměněného kohoutku spořádaně tekl proud vody. "Tak hotovo," řekl Aleš a usmál se na nás. Adam uznale kývl hlavou a Linda dokonce s úsměvem řekla. "Moc díky." Jenom já jsem nějak nevěděla co říct. Aleš si mě pozorně prohlížel. Viděl, že mě celá situace trochu znervózňuje. Vypadal v té naší kuchyni nějak moc dobře, jako by tam patřil. Rychle jsem tu myšlenku zahnala. Adamovi zazvonil mobil, a tak šel telefonovat do svého pokoje. Linda jako by vycítila to napětí mezi námi vstala ze židle, řekla Alešovi "ahoj" a opustila kuchyni. Zůstali jsme sami. Napětí přerušil Aleš. "No, jestli máš ještě nějaké další kohoutky nebo zrcadla, tak sem s tím. Firma ROZVEDENÝ SE ZÁVAZKEM je ti k dispozici."
"Já myslím, že na jeden víkend toho bylo až dost. Měla bych ti ještě zaplatit za práci, nejen za kohoutek, určitě jsi měl na víkend lepší plány než jedné zoufalce dělat hodinového manžela." Snažila jsem se, aby na mém hlase nebyla znát nervozita. Aleš se pousmál, přimhouřil oči a udělal krok směrem ke mně. Nervózně jsem se ošila, ale zůstala stát na místě. Přece nebudu ustupovat ve svém vlastím bytě. Udělal ještě další krok, až nás dělilo nějakých deset centimetrů. Zvedla jsem pohled a překřížila ruce přes prsa. Tohle obranné gesto bylo zbytečné. Zvedl koutky úst, ale nekomentoval to. "Můžeš být klidná, kdybych nechtěl, tak mě ani deset neodbytných matek nedonutí, abych šel nějaké nezadané ženské něco opravovat. Udělal jsem to rád, věř mi." Přikývla jsem, že chápu, ale nechápala. Na jednu stranu jsem po dlouhé době potkala chlapa, který by mě mohl zajímat a na druhou stranu, když jsem si představila ten vševědoucí úsměv mojí máti, tak už to tak fajn nebylo. Rychle jsem potřebovala najít nějaké bezpečné téma, protože napětí v kuchyni záhadným způsobem stoupalo. Situaci zachránila Linda, která zavolala z obýváku, že mně zvoní telefon. Než jsem stačila něco říct, zazvonil mobil i Alešovi. Začali jsme se oba smát. "V pravou chvíli." Řekl Aleš a mrknul na číslo a pak to típl. Vzal do ruky kufr s nářadím. "Musím jít." Vyšli jsme na chodbu. Ve dveřích se Aleš otočil.
"Víš, že kdybys něco potřebovala, tak můžeš kdykoliv zavolat."
"Díky, ale doufám, že už tě moje máti nebude s ničím otravovat."
"Andreo já to myslím vážně, prostě zvedneš telefon, vytočíš číslo a počkáš až to zvednu. Naprosto jednoduchá věc." Přikývla jsem. "Ok, kdybych něco potřebovala, tak zavolám." Do očí jsem se mu ale nedívala, protože by poznal, že kecám.
"Andreo, podívej se na mě."
Moc se mi nechtělo, ale přece se nebudu chovat jako patnáctiletá puberťačka. Aleš si mě pozorně prohlížel a čekal. Nevydržela jsem to. "No dobře, tak jsem kecala. Nesnáším máminu snahu pořád mě s někým seznamovat. Přestala jsem ty chlapi už počítat. Každý je úžasný, nezadaný a nemá žádnou špatnou vlastnost. Pane Bože, neznám žádného chlapa, který nemá nějaký kaz nebo vadu. Ty snad jo?" Ta otázka Aleše rozesmála. "Nápodobně, ani já neznám žádnou ženskou bez chyby." To zase pro změnu rozesmálo mě. "No dobře, tak je to jedna, jedna. Idoly prostě neexistují."
"Andreo, prostě zavolej." Pak už jen kývl na pozdrav a šel. Pomalu jsem zavřela dveře. Věděl stejně dobře jako já, že nezavolám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama