"Věk je jenom číslo"

Máma pořád radí.....

27. srpna 2017 v 11:01 | Pisatelka
Celý týden byl tak hektický, že jsem neměla čas nad Alešem č. 2 vůbec přemýšlet. V pondělí jsem utekla o hodinu dřív z práce, abych se mohla kochat a vozit moji malou neteř. Alice to jen uvítala. Zato můj praštěný bratr mě zkoušel přemlouvat, že bude lepší, když bude vozit se mnou, kdyby náhodou malá něco potřebovala. Asi po dvaceti minutách dohadování, že to zvládnu už to Alice nevydržela, postavila se mezi nás a narovinu mu řekla, že jestli nedá pokoj, tak pojede s malou ve čtvrtek k dětské doktorce místo ní. Nechápu, jak může u někoho jen zmínka o lékaři vyvolat nevolnost, ale brácha se třikrát zhluboka nadechl a odešel celý bledý pryč. Alice se za ním dívala a pronesla. "Nedělám to ráda, ale vážně by měl se sebou něco dělat. Kombinace malé a lékaře u něj vyvolává nevolnost a zvracení. Jestli někdy budeme mít druhé, tak v den, kdy to zjistím ho zavírám do sklepa a pustím ho až po šestinedělí."
"Vůbec ti to nezávidím, fakt jsem si myslela, že to dá. Dojedeme tak za dvě hodiny. Odpočiň si." Alice se usmála. "Jo budu odpočívat u žehlení a mezi tím budu muset uklidňovat tvého bratra, že opravdu malá projížďku v kočárku po městě přežije."
Počasí se naštěstí umoudřilo a konečně vysvitlo sluníčko. Byl to úžasný pocit. Když byla dvojčata malá, tak jsem si to tak neužívala. Když jedno spalo, druhé bylo vzhůru. Teď jsem se projížděla po parku, užívala si jarního sluníčka a měla pocit, že nemám žádné starosti. Malou jsem vrátila ještě spící přesně za dvě hodiny. Naštěstí se brácha z trucu zavřel do pracovny a máti byla někde na kosmetice a pak na kafíčku. Večer proběhl v klidu. K večeři jsem ohřála nedělní oběd a pak si zalezla do postele. Adam měl zase rande a Linda se učila. Úterý a ve středu jsem musela být v práci přesčas. Měli jsme toho hodně a nestíhali. Alena musela zůstat doma, protože malé se to vrátilo a nebylo zbití. Oba dny jsem večer padla do postele naprosto hotová. Izabela psala ve středu dopoledne krátký mail. DOUFÁM, ŽE UŽ MÁŠ TERMÍM NA RANDE, POKUD NE, TAK TI DÁVÁM ČAS DO KONCE TÝDNE. PAK ZAKROČÍM. PA I.
Odespala jsem jí, ať mi dá svátek, že mám jiné starosti. Ve čtvrtek dopoledne volala máti, že se navečer staví, jak pojede ze cvičení. Jako záminku zvolila tátovi narozeniny. Neměla jsem nervy ani chuť jí připomenout, že táta se narodil posledního května, takže to je ještě skoro celý měsíc do oslavy. Návštěva máti znamenala, že musím ihned zmobilizovat dvojčata, aby uklidila, co se dá. Ne, že bych doma měla bordel, ale máti stačí hrnek ve dřezu, a ne v myčce a už je oheň na střeše. Naštěstí měla dvojčata ve čtvrtek krátké vyučování, takže když jsem dorazila domů, bylo všechno uklizené.
"Hele mami, babička jde dělat kontrolu zrcadla a kohoutku?" Veselost v Adamově hlase jsem nesdílela. Unaveně jsem dosedla v kuchyni na židli. "Doufám, že ne. Ona je schopná tady najít další vady a máme tady opraváře nanovo." Linda mi podala hrnek čaje a řekla. "No Aleš je celkem fajn. A možná bys mně mohla koupit tu poličku nad postel a on by mi ji mohl přivrtat." Rozkašlala jsem se, jak mi čaj zaskočil v krku. Než jsem stačila něco říct, tak se přidal Adam. "Já taky potřebuji opravit ten šuplík. Ale už jsem ti to říkal." Postavila jsem hrnek na stůl a zamračila se. "No vy jste dobří. Máte svého otce, tak ať se postará. Jednou tady může taky něco udělat." Byla jsem naštvaná. Nějak se mi nelíbilo, že u dvojčat Aleš zabodoval. U Adama se to dalo čekat, ale že i Linda. Ta si jen tak někoho k tělu nepřipouštěla. "Ale mami," pokračovala Linda "znáš tátu, ten by neměl pořád čas, a nakonec by na to někoho sehnal a Aleše už známe, takže je to v pohodě. Můžeme o víkendu tu poličku koupit nebo třeba už v pátek, jestli máš po práci čas." Linda se usmívala a já se na ni dívala jako na přízrak. Nestačí, že mi ho dohazuje máti, ještě si stihl za jedno odpoledne omotat kolem prstu moje děti.
"V pátek to určitě nestihnu a nehodlám Aleše o nic prosit. To byla akce vaší babičky a opakovat se rozhodně nebude." Linda se znovu usmála (já si snad budu dělat čárky). "Ale Aleš říkal, že můžeš kdykoliv zavolat, když budeš něco potřebovat, já jsem to slyšela."
"Ty jako posloucháš cizí rozhovory?"
"Jaké cizí rozhovory, prostě vás bylo slyšet." Ohradila se Linda. "A víš co, já poprosím babičku o telefon na Aleše a domluvím se s ním sama."
"No na to rychle zapomeň. O nic ho prosit nebudeš." Než jsem stačila vymyslet proč ozval se zvonek. Adam šel otevřít. Znechuceně jsem vstala. Jen doufám, že máti se tady dlouho nezdrží. Znám přesně osnovu její konverzace. Od mého rozvodu se téměř nezměnila.
"Ahoj mami, dáš si kávu?" Máma přejela rychlím pohledem kuchyň a zamířila ke dřezu. Zkusila kohoute a sledovala, zda někde mimo neteče voda. "To zrcadlo se na tu chodbu opravdu hodí." Nechala kohoutek kohoutkem a šla rovnou do obýváku. Pane Bože dej mi sílu, ať neřeknu něco nevhodného. Nerada jsem se s mámou dohadovala, ale ona dokázala být někdy fakt otravná.
"Tak co si dáš?"
"Nějaký čaj."
Máti začala zpovídat dvojčata. Nechala jsem je být a šla uvařit čaj. Když jsem napouštěla vodu do konvice, tak jsem si mimoděk vzpomněla na Aleše. Začínala jsme být naštvaná sama na sebe. Přece mě vážně nebude zajímat chlap, kterého mi vybrala máti. Upřímně jsem si musela přiznat, že mě zajímá. Nahlas bych to ovšem neřekla, ani kdyby mě mučili. Z obýváku jsem slyšela tlumené hlasy. Adam něco živě vypravoval a máti se smála. Když jsem usedla na pohovku dvojčata řekla, že ještě něco mají a rychle se vytratila. Asi tušily, že by se mohlo schylovat zase k nějaké výměně názorů.
Máti si osladila čaj (což mě teda překvapilo, protože normálně počítala každou kalorii).
"Andreo, musíme vymyslet tu oslavu pro tátu. Vím, že je na to ještě měsíc, ale to uteče a já chci něco co ho fakt překvapí a potěší." Oslava bylo bezpečné téma, takže jsem byla odhodlaná se ho držet zuby nehty.
"A máš už nějakou představu?"
"Nemám, znáš tátu, kdyby bylo na něm, tak chce skok padákem nebo let balónem, nebo nějakou jinou blbost."
"No mně to jako blbost nepřijde, zážitkový dárek by určitě ocenil a užil by si to. No ten skok asi ne, ale ten let není špatný nápad."
Máti se na mě zamračila. "Nic takového, spíš jsem si říkala, jestli bychom mu nezaplatili nějaký wellness pobyt. Víš, jak to má s těmi zády. Masáže a plavání, to mu pomůže."
"Mami, táta vůbec neocení, že ho pošleme někde do lázní. Víš, jak tyhle věci nesnáší. To by byl spíš dárek pro tebe." Úplně jsem viděla otce, jak se bude tvářit, když ho pošleme na nějaký ozdravný pobyt. Přírodu má rád, ale tak sedět na rybách nebo chodit po lese.
"Já jsem si právě říkala, že bychom jeli spolu. Nikde spolu nejezdíme, tak tohle by byla příležitost si udělat malou dovolenou." Tak tady byla zakopaný pes. Máti chtěla někam jet, a protože tátu donutit na společnou dovolenou byl nadlidský výkon, tak to bude zkoušet touhle cestou. Když to navlíkne na dárek, tak táta nebude moci protestovat. Ne, že by nikdy nikam nejezdili, ale poslední roky už to tátu vůbec nelákalo.
"Mami, ale to nebude dárek pro tátu, ale pro tebe."
Máti se zamračila a položila hrnek na stůl. "Andreo já nejlíp vím, co je pro tvého otce nejlepší. Rozhodně se nehodlám podílet na nějakém bláznivém dárku, kdy se o něj budu muset strachovat, protože si bude chtít něco dokazovat. Žádný let balónem, skok padákem nebo bungee jumping prostě nedostane. Honzovi a Alici jsem to už řekla. Tvůj bratr měl totiž podobně praštěné nápady."
Začala jsem mít neblahé tušení, že proti mámě nezmůžeme vůbec nic. Ta vždycky docílila svého. Budu muset něco vymyslet, aby se to tátovi líbilo a máti vlastně taky. Přece ho nenechám, aby se týden trápil na nějakých procedurách. To mu prostě nemůžu udělat. Budu to muset probrat s dvojčaty a Izabelou. Snad na něco přijdeme. Máti brala svoji misi za splněnou a začala se zvedat k odchodu. Na chodbě se začala upravovat před nově navrtaným zrcadlem.
"Vidíš, jak se sem hodí. A co Aleš?"
Dělala jsem blbou. "Já nevím, musíš se zeptat dvojčat."
"Andreo, ty moc dobře víš, na koho se ptát. Tvůj bývalý muž mě nezajímá."
Máti nadzvedla jedno obočí a čekala.
"A co bys jako chtěla vědět, opravil kohoutek a navrtal zrcadlo. To je všechno."
S rukou na klice řekla. "Já nevím, co s tebou je. Přece nechceš zůstat sama. Nebo si snad myslíš, že se Aleš k tobě vrátí?"
"Ne mami, to si opravdu nemyslím, a i kdyby chtěl, tak já už nechci, ale taky nechci, abys mi pořád někoho dohazovala, když budu chtít, tak si někoho najdu sama." Zlost ve svém hlase už jsem nedokázala ovládnout. Máti zavrtěla hlavou a zamračila se.
"No, jak chceš, já to s tebou myslím dobře. Nezapomeň, že už nemládneš, po čtyřicítce to letí neuvěřitelně rychle, to mi věr." Máti nastavila tvář, já ji políbila a už to nekomentovala. Bylo to pořád dokola. Ujistila se ještě, že jí zavolám a popřemýšlím o vhodném dárku pro tátu a pak konečně odešla. Mám ji ráda, ale někdy mně dokáže pěkně lézt na nervy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama