"Věk je jenom číslo"

Izabela radí

5. srpna 2017 v 8:34 | Pisatelka
Domů jsem přijela naštvaná na sebe a celý svět. Od malička nemám ráda, když mě někdo do něčeho nutí a moje máti čím víc to dávám najevo, tím jsou její snahy větší. Vzteky jsem pustila tašku na zem a rozbila přitom dvě vajíčka. Vyšla ze mě celá řada sprostých slov. Dvojčata nebyla doma, což bylo jen dobře, protože bych si ten vztek vybila nejspíš na nich. No, jestli přijde dřív Izabela, tak to odnese ona. Už jen za to, že se mi neozvala, a hlavně mám podezření, že už něco zjistila a nechce mi to říct. Vybalila jsem celý nákup a místo večeře objednala tři pizzy. No co, nemusím být pořád vzorná matka. Linda sice bude ohrnovat nos, že je to nezdravé jídlo, ale co, jsou horší věci než pizza k večeři. Hodiny v kuchyni ukazovaly za deset sedm. Doufala jsem, že "STAVÍM SE VEČER", znamená něco kolem sedmé, osmé. Byla jsem tak utahaná, že jsem se těšila, až si lehnu. Neměla jsem vůbec chuť sedět s Izabelou do půlnoci a probírat náš (no spíš můj) momentálně dost ubohý milostný život. Protože ten její byl pestrý až až. Abych tomu předešla, tak jsem jí poslala zprávu, že už jsem doma. V momentě mi došla odpověď "PĚT MINUT". Sice jsem si to moc nechtěla přiznat, ale byla jsem zvědavá, co Izabela zjistila. Ne, že by mě Aleš nějak zvlášť zajímal, naštval mě tím, že věděl, kdo jsem, když na večírek šel. Nerada jsem byla za pitomce. Jenomže při představě, co všechno je moje máti schopna podstoupit, aby mi sehnala chlapa, se jinak ani cítit nešlo. Od rozvodu mi neustále dávala najevo, jak jsem neschopná. Zrovna jsem si ulevovala nahlas, když se ozval zvonek. Izabela vletěla do bytu jako velká voda. Hodila kabát na věšák, deštník do vany (asi už tam zase prší) a sesunula se na sedačku.
"Už jsem si myslela, že jsi zapomněla, že existuji," řekla jsem naštvaně. Izabela se zasmála.
"Ale prosím tě." Mávla rukou. "Vůbec jsem neměla čas, nebyl to jednoduchý úkol, co jsi mi dala."
"No promiň, já jsem po tobě nic zjišťovat nechtěla." Řekla jsem uraženě. Ona prostě nic nebrala vážně. "Ty jsi byla nadšená z toho, že můžeš pozvat Milana a kávu a mít k tomu jiný důvod než ten, že ho chceš sbalit."
"Hele nakonec pozval on mě a na večeři." Řekla pyšně a usmívala se u toho jako sluníčko.
"A co ten tvůj namakaný fotbalista?" Věděla jsem, že rýpu, ale nějak jsem si tu poznámku nemohla odpustit. Štvalo mě, že to ona má tak jednoduché. Nikdy dlouho nebyla sama.
"Už v sobotu jsem ti řekla, že je s ním konec. Začala jsem ho nudit."
"Aha, tak jsi vlezla do postele hned dalšímu chlapovi, který se objevil." Pane Bože, co to říkám, já přece taková kráva nejsem, abych něco takové říkala své nejlepší kamarádce. Izabela se na mě pozorně zadívala a tiše řekla. "Ne, že by ti do toho něco bylo, ale s Milanem jsem nic neměla. Tedy teď. Zase taková mrcha nejsem, nemusím jít s někým do postele hned první večer."
"Promiň," řekla jsem dost zoufale. "Já nevím, co to do mě vjelo. Jsem tak naštvaná. Máti zase zabodovala." A jedním dechem jsem Izabele všechno vyklopila.
Izabela se smála, až jí tekly slzy. Na trapné situace jsem byla kadet už od malička.
"Já prostě nechci zbytek života poslouchat máti, jak mi neustále připomíná, že ona měla pravdu," řekla jsem zoufale.
"Já tě nechci strašit, ale nějak cítím v kostech, že Aleš č. 2 bude ten pravý a bohužel se budeš muset smířit s tím, že ti ho našla tvoje drahá matinka."
"No to ne," řekla jsem rázně. "Už jen představa, jak se tváří a ten její pohled, který říká, že ona má přece vždycky pravdu mě děsí. Jen si to představ, to bych s ní do konce života nevydržela. Na to nemám, i kdyby byl Aleš poslední nezadaný chlap na světě."
"Naštěstí není poslední ani jediný, ale každopádně tě můžu uklidnit, není ženatý, teda už a určitě nevede dvojí život, takže můžeš být klidná. Pětačtyřicet, rozvedený, jedna dcera, už dospělá a co je teda fakt super, tak asi celkem normální, takže na stupnici normálnosti od jedné do deseti dávám tak devět a půl bodu."
Nechápavě jsem na Izabelu hleděla.
"No dobře, tak půl bodu si nechávám do rezervy, protože chlapi drží většinou při sobě, takže nemůžu všechno, co Milan řekl brát vážně."
"Ty ses ho vážně ptala?"
"No jasně, ale neboj bylo to celkem nenápadné, však mě znáš."
No právě, pomyslela jsem si, co se týká taktu, tak Izabela se vždycky chovala, jako slon v porcelánu, takže mi bylo jasné, že se normálně na přímo zeptala a vůbec jí to nedělalo nejmenší problém.
"No to ti teda pěkně děkuji, až se to Aleš dozví, že jsem se na něj vyptávala a v kombinaci s dneškem budu fakt za úplnou zoufalku."
Izabela si natáhla nohy před sebe a přes šálek čaje se na mě usmívala.
"Neboj, Milan mu nic říkat nebude a jestli jsem to dobře pochopila, tak on taky není nějak zvlášť u vytržení z toho, že ho jeho vlastní máti nabízí jako sice už ojeté, ale stále ještě funkční auto."
Mávla jsem rukou. "Už je to asi jedno, v sobotu odpoledne bude vrtat zrcadlo a opravovat kohoutek v kuchyni. Máti se postarala, protože já to jaksi neumím. Ten kretén Aleš mně to už slibuje dva měsíce a skutek utek. Takže moje cesta za naprostou společenskou degradací bude úspěšně dokončena právě v sobotu."
Izabela se ušklíbla a mávla rukou. Položila hrnek na stůl a řekla. "No a co, tak ti tady něco opraví. Se budeš tvářit, jakože je všechno úplně v pořádku a budeš se usmívat až tě bude bolet pusa. Andreo musíš si zase pomalu zvykat na to, že jsou činnosti, které patří výhradně do mužského světa. Nech ho ať ukáže, co umí."
"Tobě se to kecá. Jenže jak znám máti, tak pan OPRAVÁŘ bude ještě tady a ona už mi bude volat a mapovat situaci."
"Tak jí to nevezmeš. Ať si myslí, že se tady děje něco úplně jiného."
"Ty fakt myslíš jen na jedno, jsem myslela, že to je výsada chlapů."
"Ale prosím tě, všichni myslíme jen na jedno, jen si to nechceme přiznat. Ale tak jsem to nemyslela. Můžete si třeba …..povídat."
Hodila jsem po ní utěrku a znechuceně řekla. "Celá na bok a na křivo. Jeden Aleš v mém životě je až moc."
Izabela se zamračila a opřela se o sedačku. "Andreo neblázni, jestli se ti líbí, tak tomu nech volný průběh. Je rozvedený, vypadá dobře, je celkem normální, zajištěný, tak co bys ještě chtěla? Kašli na jméno a máti."
"Není těch kladů nějak moc najednou?"
Izabela si povzdechla a vstala. "Musím jít, včera jsem šla spát až kolem druhé a dnes už se vidím v posteli." Když uviděla můj pochybný výraz, tak dodala. "Sama. Milan je služebně pryč."
"Takže love story bude mít druhou sérii?" Zeptala jsem se zvesela. Izabela se tvářila jako kočka, která zrovna slízla smetanu. Stačil jediný pohled na její výraz a bylo mi jasné, že ji Milan zase bere.
No už bylo na čase, aby si našla někoho normální a přestala se honit za zajíčky. Na chodbě mě objala a s vážným obličejem mi řekla. "Víš, že jsi moje nejlepší kamarádka. Nikdy bych ti blbě neradila. Prostě uvidíš. Když tě někam pozve, tak běž a když ne, tak pozvi ty jeho. Dnes už se to tak nebere."
Obrátila jsem oči a usmála se na ni. "Uvidíme v sobotu. Budu tě informovat o průběhu celé akce. Předpokládám, že moje drahá matinka si sem nasadí špióna v podobě mé dcery, protože Adam by s ní tuhle hru určitě nehrál. Zná mě a ví, že já jí žádné hlášení podávat nebudu."
Izabela přikývla. "Ale žádnou večerní toaletu. Pěkně tepláky, vytahané triko a bez make upu. Jen ať chlapec hezky vidí, že se před ním nepotřebuješ převádět."
"No nevím, já spíš myslela, že si zítra zajdu na kosmetiku a k holiči."
Izabela se zasmála a vyšla ze dveří. "Nic takového, hezky buď poslušná holčička a poslechni zkušenější. Vím, co na chlapi platí. Věř mi."
Pochybovačně jsem se ušklíbla.
"A nezapomeň mně hned zavolat. Jinak budu volat já. Tak ahoj." To už utíkala se schodů dolů.
Zavřela jsem dveře a zamračila se. To zase bude víkend. Prošla jsem kolem zrcadla, které provokativně stálo opřené na chodbě o zeď a napadlo mě, že mi ho máma snad dala jen proto, aby mi sem mohla Aleše nasáčkovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama