"Věk je jenom číslo"

Výchova dívek a chlapců

23. července 2017 v 11:05 | Pisatelka
Ráno mě vzbudil zvuk zvonícího mobilu. Podívala jsem se na displej budíku. Bylo 7:12. Který idiot mě budí tak brzy v neděli ráno. Měla jsem chuť mobil típnout a spát dál. Neochotně jsem ho nahmatala někde na druhé půlce manželské postele. Už dlouho prázdné půlce postele. Byla to máma.
,,Ahoj mami, děje se něco?" Zeptala jsem se a snažila se, aby můj hlas zněl trochu normálně.
,,Andreo ty ještě spíš?"
,,Jo, je totiž neděle, jestli ti to náhodou nedochází, jediný den v týdnu, kdy si můžu pospat."
,,No to je jedno, nebudu se s tebou dohadovat. Volám jen, že Honza nás zve všechny na oběd, něco jako oslava narození Inušky."
,,Vy jste dobří, a co když už dnes něco máme, nemůže naše rodina něco plánovat trochu dopředu. Mně se to dnes vůbec nehodí," řekla jsem dost otráveně a byla to na půl pravda.
,,Prosím tě co se ti nehodí, copak ty míváš v neděli něco důležitého? Zeptala se máti ostře.
,,Já se ti nemusím zpovídat co mám a nemám," řekla jsem naštvaně. Máma ovládala umění, jak mi zvednout tlak během jedné minuty.
,,Proč mi nezavolal Honza ?"
,,Volám já. Honza jel s tátou za Alicí do porodnice, vezou jí věci pro malou, zítra jdou domů."
,,Mami vážně to nemůžete odložit. Mně se to dnes fakt moc nehodí. Bolí mě hlava (což bohužel začínala být pravda) a máme s dvojčaty nějaké plány."
,,Ne, nic se odkládat nebude. Honza už objednal stůl." Jasné, stručné, výstižné. To byla přesně moje máma. Bylo zbytečné se s ní dohadovat. Pochybovala jsem o tom, že tahle akce je nápad mého nepraktického bratra. Takže máma má něco za lubem a maskuje to oslavou narození mojí malé neteře. Věděla jsem, že nakonec stejně kývnu. Tohle je můj celoživotní problém. Neumím se postavit vlastní matce, ani když už mám čtyřicet. Z představy, že v šedesáti budu ještě pořád poslouchat mámu na slovo se mně udělalo šoufl.
,,Dobře," řekla jsem rezignovaně ,,domluvím se s dvojčaty. Kde objednal Honza ten stůl?"
,,Na náměstí, v té nové restauraci. Ať jste přesní. Ahoj." Nečekala vůbec až se rozloučím já a telefon položila. Praštila jsem vztekle mobilem o postel a neochotně vstala. Z kuchyně se ozýval nějaký zvuk, takže jedno z mých dětí nebo už obě byly vzhůru. Došourala jsem se do kuchyně a dosedla na židli.
V kuchyni byl Adam a chystal si snídani. Políbil mě do vlasů.
,,Kávu?"
,,Jo, díky zlato." Adam mi podal hrnek.
,,Kdo ti volal tak brzo?"
,,Tvoje drahá babička. Honza nás zve na oběd."
Adam si sedl naproti mně za stůl a začal do sebe ládovat snídani.
,,Mně se to dnes moc nehodí. Odpoledne chceme jít hrát s klukama basket," řekl s plnou pusou vaječné omelety.
,,Mně se to taky dnes moc nehodí, protože jsem se rozhodla udělat výchovné odpoledne pro své neposlušné děti," řekla jsem a snažila se, aby tón mého hlasu zněl dost přísně.
,,Ale mami, včera se fakt nic moc nestalo. Já stejně nechápu, jak se někdo může ze dvou sklenic koly s rumem opít."
,,Adame, vy nemáte vůbec co pít," řekla jsem vztekle.
,,Já vím," řekl Adam tiše ,,bylo nás tady šest, teda sedm s Lindou. Už se to nebude opakovat, fakt mami. Jen jsme oslavovali Tomášovi osmnáctiny. On to platil. Venku bychom nic nepili to přece víš."
,,Hlavně to neříkej babičce, nebo si zase vyslechnu monolog o mé neschopnosti vás správně vychovávat atd…"
,,Neboj, znám přece babi. Jen se bojím, že to pozná na Lindě."
,,No jediné co mě utěšuje je, že tvoje sestra si to taky nechá pro sebe. Chlubit se tím určitě nebude. Takže pokud jí nebude dobře určitě nepřizná pravdu."
Adam jen přikývl, protože měl plnou pusu jídla. Já na snídani neměla ani pomyšlení. Dolila jsem si ještě kávu a znechuceně si přiznala, že moje výchovné metody asi nejsou úplně ok. Moje předsevzetí ze včerejšího večera, jak budu přísná bylo pryč. Pro Lindu bude trest už to, že jí bude zle a bude muset mlčet, protože jak znám svoji dceru, pravdu ona nikomu neřekne. A jestli se jí někdo zeptá, co jí je, tak další trest bude to, že pokud ji já nebo Adam nezachráníme bude muset zalhat. A to je pro Lindu naprosto nemorální. Lhaní přímo nesnáší. No já vlastně taky ne, ale jsou situace, kdy prostě pravdu říct nemůžete, tak to prostě někdy v životě je.
Položila jsem hrnek na stůl. ,,Jdu se podívat na Lindu."
Potichu jsem otevřela dveře Lindina pokoje. Pořád ještě spala. V pokoji bylo dost chladno, přešla jsem k oknu a přivřela ho. Přikryla jsem Lindu peřinou, která z větší části ležela na zemi a nechala ji dál spát. Mimoděk jsem si vzpomněla na svoji první alkoholovou zkušenost a bohužel jsem si musela přiznat, že jsem byla ještě trochu mladší než moje děti, což se ovšem v žádném případě nesmí dozvědět. Tiše jsem zavřela dveře a šla se dát trochu do kupy. V koupelně jsem zapnula pračku a vlezla si pod sprchu. Náladu jsem měla pod psa. Rodinné oslavy jakéhokoliv druhu roky nesnáším. Vždycky se nakonec pohádáme.
Linda vstala až v deset. Došourala se do kuchyně, bledá a s obavou v očích co bude. Já zatím stihla uklidit skoro celý byt, a ještě vyzpovídat Adama, proč to vlastně Linda udělala. Adamovi kamarádi ji nikdy nijak zvlášť nezajímali a naprosto je přehlížela. Adam se snažil mlžit. A protože svoje děti znám, tak už to samo o sobě bylo divné. Nakonec neochotně přiznal, že to asi bylo kvůli jejich novému spolužákovi.
,,Hele mami, ale nic jsem neřekl. Nesmíš mě prozradit. Petr k nám do třídy přišel asi před měsícem, no a Lindě se asi líbí. Včera si dodala odvahy a snažila se nenápadně o něm něco od kluků zjistit. Jenže on má asi holku, takže tahle zdrcující informace ji donutila se opít."
Slíbila jsem, že budu mlčet. Chudák moje holčička. Bylo mi jí líto, ale výchovné přednášce se nevyhne.
,,Dobré ráno," řekla tiše.
Pořád mi jí bylo líto, ale rozhodla jsem se, že jí to neulehčím.
,,Co budeš snídat?" Zeptala jsem se v klidu a dál uklízela kuchyň. Linda se na židli ošila.
,,Já si něco nachystám."
Přikývla jsem, že to beru na vědomí. Linda si postavila vodu na čaj. Nervozita z ní přímo čišela. Nakonec si dodala odvahy a začala.
,,Mami mě ten včerejšek fakt mrzí. Jen jsem to chtěla ochutnat. A hlavně jsem nechtěla, aby ti Adam volal."
,,Linduško, ty moc dobře víš, že máme určitá pravidla. Adamovi už jsem řekla svoje," no nebyla to tak docela pravda, ,,nechci, aby se to opakovalo. Jestli se to dozví táta nebo babička, tak bude zle. Znáš je." Snažila jsem se, aby můj hlas zněl dost přísně.
,,Neboj, alkoholu se do smrti nedotknu. Nechápu, co na tom máte, že to pijete."
Aha, tak tady už jsem poznávala svou dceru. Do hlasu se jí vkrádal výchovný tón. No ona snad bude dělat přednášku mně. Dala jsem ruce v bok a přísně se na Lindu podívala.
,,Máte myslíš já nebo obecně celý svět?"
Lesk v jejich očích mě přesvědčil, že myslela mě, ale strach jí nedovolil to vyslovit nahlas, tak raději mlčela.
,,Podívej, jestli se rozhodneš, že nebudeš nikdy nic pít je to tvoje věc. No do září nebudeš pít určitě. Ano já si občas něco dám, mám ráda víno, ale nenalévám se s ním od rána do večera, to přece víš.
A jsem dospělá, takže si můžu dělat co chci." Tu poslední větu jsem řekla schválně, aby si uvědomila, že vychovávám já ji, a ne ona mě.
Linda si zalila čaj a znovu si sedla za stůl. Svým poučným hlasem, který tak dobře znám řekla:
,,Mami je to tvoje věc, o tom se s tebou nebudu dohadovat, ale musíš uznat, že někdy to s Izabelou přeženete. Poslední dobou …
,,Lindo a dost," přerušila jsem ji, ,,naposledy ti opakuju, že máma jsem tady já. Ty už se alkoholu do svých osmnácti nedotkneš a pak pokud ano, tak doufám, že s rozumem. Jsi už dost stará na to, abys to pochopila. Víc už to rozebírat nebudeme. A teď se běž dát do pořádku. Na jednu hodinu jdeme na oběd. Honza nás pozval nebo spíš babička a já tě varuju, nehodlám celé odpoledne poslouchat, jaká jsem šílená matka, že se mi děti doma opíjejí." Bez dalšího jsem odešla z kuchyně.
Linda mě někdy dokázala vytočit do běla. Tato vlastnost se u ní projevila po mém rozvodu s Alešem. Bohužel jsem byla určitou dobu trochu mimo a ona si zvykla, že se role v naší domácnosti obrátily a teď, když už jsem vyrovnaná (no teda aspoň se snažím, tak působit), tak se nechce přepnout zpět. V koupelně jsem vytáhla prádlo z pračky a šla ho pověsit. Adam mi přinesl mobil.
,,Vola ti Izabela." Hodila jsem ponožku zpátky do koše a zvedla to.
,,Ahoj," řekla jsem otráveně.
,,No že bys mi tak zavolala!" řekla naštvaně Izabela.
,,Promiň, řeším domácí krizi a psychicky se připravuji na rodinný oběd."
,,Vy zase něco slavíte?"
,,Hádej. Prý nás Honza zve na oběd na počest naší malé Inušky. Volala, ale máti, takže se bojím, co zatím bude."
,,Vždyť je Alice ještě v porodnici nebo ne?"
,,Zítra je budou pouštět. No právě, proto mám podezření, že to nebude kvůli malé, ale zase výchovný oběd, takže opilost mých dětí musí zůstat pod pokličkou, protože to už by byla moje rodičovská sebevražda. Víš, co bych si od máti vyslechla?"
,,Dovedu si to živě představit."
,,A co ty a Milan, bylo nějaké pokračování, o kterém bych měla něco vědět?" Zkusila jsem změnit téma. Na druhé straně bylo ticho.
,,Izabelo, jestli něco bylo, tak to chci vědět, rozumíš."
,,Nebylo," řekla tiše, ,,jela jsem domů. Cudný polibek na dobrou noc, toť vše."
,,Aha. Ale tak na druhou stranu, ty přece ještě oficiálně nejsi volná, takže…" Větu jsem nedokončila.
,,Nech to být, myslím, že Milanův zájem o mě jsem si špatně vyložila. A já kráva fakt uvažovala o tom, že on by mohl být ten, pravý." V Izabelině hlase byl smutek.
,,Neblázni," utěšovala jsem ji. ,,Milan přece ví, že máš toho svého Maradonu, tak se drží zpátky."
Izabela si povzdechla. ,,Právě, že už nemám. Ivánek se vyslovil."
,,Jako že jste se rozešli?"
,,Tak nějak. Ale technicky jsme spolu vlastně ani nechodili. Spíš jen spali."
,,No tak se budeš muset postarat o to, aby se to dozvěděl i Milan, že jsi volná."
,,To mě ani nepolituješ?"
,,Ne. Lítost nemáš ráda. Hezky se dej dohromady a pozvi Milana někam na kafé."
Izabela něco odfrkla. Úplně jsem viděla ten její znechucený výraz, až jsem se musela zasmát.
,,Začínáš nám dospívat kamarádko. Konečně jsi pochopila, která věková skupina mužů se k tobě hodí."
,,No když jsme u těch mužů, co včera pan Aleš?" Zeptala se ze zvědavostí v hlase.
,,Co jako?"
,,No tak, nenech se prosit, nějaké pikantnosti prosím?"
,,Žádné nebyly, normálně mě vysadil u vchodu a odjel." Když jsem tu větu řekla nahlas, najednou mi v hlavě docvaklo, co se mi to večer, než jsem usnula nezdálo. Teď jsem to věděla přesně. Jak je možné, že pan NEZNÁMÝ věděl přesně kde bydlím. Vůbec jsme mu vlastně neřekla, kam má jet. Byla jsem tak zaměstnaná myšlenkami na dvojčata, že jsem si to vůbec neuvědomila. Když jsem to řekla Izabele, ta to vůbec nepovažovala za divné.
,,Třeba se zeptal Milana nebo Aleny. Není to jedno. Musíme hlavně zjistit, jestli je zadaný nebo ne a vůbec něco víc. No neříkej, že se ti nelíbil?"
,,Ne," řekla jsem až moc rychle.
,,Andreo, já tě znám, tak mi nelži."
,,Říkám ne. A hlavně, žádného dalšího Aleše už nechci. Děkuji pěkně, jeden mi stačil," řekla jsem naštvaně.
,,Neblázni. Kašli na jméno. Konečně se objeví chlap, který by stál za to a ty chceš dělat drahoty?"
,,Nic o něm nevíme. Může být klidně ženatý a mít deset dětí, nebo třeba dvě manželky a vést dvojí život, co já vím."
,,No tak to prostě zjistíme. Chtěla ji po mně, abych šla s Milanem na kafé, tak budu mít aspoň důvod ho pozvat a nebude to nijak nápadné," řekla vesele moje kamarádka. Po její depresi už nebylo ani spoty.
,,No tak na to velice rychle zapomeň," křikla jsem na ni. ,,Nechci, abys něco od Milana zjišťovala a on to ještě za tepla řekl jemu."
Izabela byla ovšem novou situací tak nadšená, že mě vůbec neposlouchala.
,,Hele, jdu mu hned volat. Neboj budu velmi taktní a opatrná. Tak pá a užij si oběd."
Než jsem stačila říct, že si to nepřeju (jako by ji moje přání dokázalo zastavit), tak zavěsila.
,,Do prdele," řekla jsem nahlas.
Adam, který seděl celou dobu v obýváku a celý náš rozhovor musel slyšet na mě zahrozil prstem a řekl. ,,Ale mami, tak mluví dáma v letech!"
Hodila jsem po něm jeho mokré trenýrky.
,,Jaká dáma v letech, chceš dostat?"
Adam uhnul, takže přistály za ním na zemi. V klidu je zvedl a donesl mi je zpátky.
Znechuceně jsem mu je vyškubla z ruky. Výhružně jsem se na něj podívala a řekla.
,,Na tenhle rozhovor vyhlašuji embargo."
Pobaveně se na mě podíval a zeptal se. ,,Do kdy?"
Nechápavě jsem se na něj podívala. Pak mi jeho otázka došla.
,,Do odvolání."
Pokrčil rameny, usmál se a šel si zpátky sednout na sedačku a sledovat něco v televizi.
Byla jsem ráda, že rozhovor slyšel on a ne Linda. U té by mi to tak lehce neprošlo.
Dověsila jsem prádlo a šla se chystat na oběd. V hlavě jsem ovšem pořád hledala odpověď na to, jak bylo možné, že ten zatracený chlap věděl, kde bydlím. No jednu jistotu jsem měla. Izabela to určitě zjistí, o tom nebylo pochyb, ta to nenechá být, a hlavně jsem jí dala dobrý důvod proč se vidět s Milanem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama