"Věk je jenom číslo"

Večírek aneb návrat do mládí

21. července 2017 v 22:29 | Pisatelka
Narozeninový večírek byl v plném proudu. Milan to pojal v duchu návratu do mládí. Nevím jak a kde to sehnal, ale měl tady starou autodráhu, fotbal, hokej, Kloboučku hop, Člověče nezlob se ještě s dřevěnými figurkami a nevím co ještě. Hned při vstupu jsme si vylosovali barvu, protože Milan nás hned na začátku rozdělil do čtyř družstev. Izabela si úplně náhodou vylosovala žlutou jako Milan. Hned jsem jí připomněla toho jejího fotbalistu, ale ona se jen ušklíbla a řekla ať si hledím svého.
,,On má taky svoje zájmy a vlastně vůbec nevím, proč s ním ještě pořád jsem," sykla mně do ucha.
,,Protože je mladý a úspěšný a je úžasný v posteli. Mimochodem to jsou tvoje slova, kdyby jsi náhodou zapomněla."
Izabela se ušklíbla a napila se vína. Zrovna jsme spolu hrály fotbalový zápas. Na to, že se moje nejlepší kamarádka spíš věnovala pozorování Milana než hře, tak jí to nějak moc šlo, protože vyhrávala 3:0. Milan hrál zrovna ve čtveřici Člověče nezlob se a zlobil se na Alenu, která mu zrovna vyhodila figurku.
,,Není náhodou Alena vdaná?." zeptala se zlostně Izabela.
,,A nejsi ty náhodou zadaná?"
,,Jak to s tím souvisí?"
,,Nijak. Ale strach, že by ti Alena náhodou sbalila Milana je fakt zbytečný."
Izabela se kysele usmála. ,,Jen aby, nějak moc mu ukazuje ten svůj dokonalý chrup."
Otočila jsem se na čtveřici a svým objektivním okem jsem zhodnotila situaci. Alena se usmívala úplně normálně a vůbec nevypadala, že by s někým flirtovala. Zkoumavě jsem se podívala na svoji kamarádku.
,,Ty chceš Milana zpátky?"
Izabela se zamračila. ,,Možná....nevím..."
,,Copak fotbalista tě už nebaví?" Myslela jsem tu otázku spíše v legraci, ale Izabela si povzdechla, vypila na ex zbytek vína, dala mi čtvrtý gól a jen tak mimochodem poznamenala: ,,Spíš já už nebavím jeho," řekla sklesle.
,,Ale, ale, že by nějaké erupce na slunci?"
Než mi Izabela stačila odpovědět přiřítila se k našemu mači rozveselená Alena. Ťukla do našich skleniček (Izabelina byla už prázdná) a s úsměvem od ucha k uchu (fakt má pěkné zuby) pronesla.
,,Porazila jsem ty tři levou zadní. Fakt ti děkuju, že jsi mě sem vzala, už dlouho jsem se tak dobře nepobavila."
,,Není zač", usmála jsem se na Alenu a lokla si vína. Isabela se pořád mračila a pozorovala Milana, který zrovna porovnával výsledky a organizoval další hráčské skupiny. Kopla jsem Isabelu pod stolem do nohy.
,,Hele, vypálíš mu do zad díru. Jestli máš opravdu zájem, tak se netvař jakoby, jsi mu chtěla ukousnout hlavu."
Isabela po mně loupla výstražným pohledem, který jasně říkal, že dnes je lepší nechat ji na pokoji. Většinou to byla ona, kdo se na život díval z té lepší stránky, ona byla pokaždé ta, která mi říkala, že všechno bude zase dobré, ten pesimista jsem většinou byla já. Dnes jsem ale tušila, že nemá náladu na vtípky. Alena si přisedla k Isabele objala ji a řekla.
,,Neboj, ten má oči jenom pro tebe, věř mi." Výraz, který Isabela nasadila jasně říkal, co si o tom všem myslí. Tvářila se příšerně, takovou jsem ji neznala.
,,Isabelo neblázni, jsem vdaná a nemíním na tom nic měnit a Milan ani není můj typ," řekla Alena vážným hlasem.
Všechny tři jsme pohledem vyhledaly Milana. Stál uprostřed pokoje a podle výrazu řešil něco vážného s jedním z hostů. V jednom momentu se na mě podíval a já najednou měla pocit, že ta debata se nějak týká mě. Byl to ale jen okamžik. Pak se Milan usmál a zamířil k nám.
,,Tak holky, musím vás rozesadit. Je potřeba pokračovat ve hře," řekl zvesela a mrknul na Isabelu.
Ta se začervenala a nechala se Milanem odvést k další hře. Alena se usmála a šla hrát Kloboučku hop.
Já zůstala sama. Z myšlenek mě vyrušil neznámý hlas.
,,Ahoj jsem Aleš a máme spolu hrát hokej."
Zvedla jsem hlavu i ruku a podívala se na pana NEZNÁMÉHO.
,,Andrea."
Vypadal celkem k světu, vysoký, tmavovlasý (sem tam nějaká šedina), sportovní postava a celkem hezký úsměv. Mimoděk mi proletělo hlavou, že je to tu dnes jako reklama na zubní pastu, nebo že by na lepidlo na protézu?
Ani jsem si neuvědomila, že se směju nahlas. Pan NEZNÁMÝ nadzvedl jedno obočí a už si to mířil ke stolu, kde ležel plastový lední hokej. Vyplázla jsem na něj jazyk. Naštěstí to neviděl. Ježíší co jsem komu udělala. Konečně chlap, který vypadá trochu k světu a on se jmenuje stejně jako můj ex. Brzdi Andreo, stejně bude ženatý nebo zadaný. Takový chlapi prostě nemůžou být volní, to je proti všem přírodním zákonům. Neochotně jsem se šourala za ním. No co, hokej jsem hrávala jako malá s tátou, takže jsem si říkala, že bych mu to mohla pěkně natřít. Bohužel pan NEZNÁMÝ (vlastně už známý, když se tak ochotně představil) to asi taky jako malý hrával. Brzy jsem prohrávala 2:4. Ale byla to zábava. Když jsme byli v nejlepším, tak k nám přišla Alena a hodila mi do klína moji tašku.
,,Vibruje ti kabelka," řekla vesele a culila se na Aleše. Na malou chvíli jsem pochopila Isabelinu zlost. Je přece vdaná, tak proč musí všem chlapům ukazovat ten svůj dokonalý úsměv.
Vytáhla jsem z kabelky telefon a na displeji na mě vyplazoval jazyk Adam. Vždycky, když tu fotku vidím, mám chuť ten jazyk vypláznout taky.
,,Doufám, že máš opravdu dobrý důvod mě rušit," řekla jsem dost zlostně do telefonu.
,,Hele mami, kdyby to nebylo vážné tak nevolám, ale slib, že nebudeš křičet a nadávat," řekl se smíchem Adam.
,,Adame...., " zařvala jsem do telefonu a můj hlas se dostal do neskutečných výšek.
Všichni v pokoji zpozorněli. Mávla jsem rukou, že je vše ok a šla telefonovat na terasu.
,,Tak co se děje."
Slyšela jsem, jak se Adam zhluboka nadechl a řekl: ,,Linda se opila, ale než začneš nadávat je doma a já se o ni postarám."
,,Cože se Linda?"
,,Opila," zašeptal Adam.
,,Adame, jak se mohla tvoje sestra opít. Není vám ještě osmnáct, to až v záři. Mladý pane, můžeš mi to nějak vysvětlit."
Můj hlas zase nabíral na síle. To už na terase stála Alena i Isabela a snažily se pochopit co se stalo.
,,No víš, udělali jsme si s klukala malý večírek. Někteří už můžou alkohol, tak jsme si koupily rum a colu. No a Linda si dala dvakrát."
Najednou jsem v telefonu slyšela podivné zvuky jakoby, něco padalo.
,,Co se děje?"
Adam se začal smát. ,,Hele mami to musíš fakt vidět, pošlu ti MMSku, Linda spadla ze židle a teď sedí v kuchyni na zemi a divně se usmívá."
Než jsem stačila něco říct, tak Adam telefon položil.
,,Co se děje," řekly obě kamarádky naráz.
,,Linda se opila."
,,Cože se Linda?" zase obě promluvily stejně.
,,Opila," zasyčela jsem na ně. ,,Musím domů."
V ten moment mi pípl mobil. Adam posílal MMSku.
Otevřela jsem zprávu. ,,Do prdele, já jí přerazím."
Obě moje kamarádky se mi podívaly přes rameno a začaly se hrozně smát.
,,Neblázni, " řekla Isabela. ,,Jednou se to muselo stát a když je doma, tak na ni dá Adam pozor."
,,To je mi jedno. Jedu domů."
,,A jak? Všichni jsme něco pili," podotkla Alena.
,,Taxíkem, jak jinak."
,,Já tě odvezu." Ozval se za mnou Alešův hlas.
,,Ne díky. Isabela mi sežene taxíka." Výhružně jsem se na svoji kamarádku podívala. Ta jen pokrčila rameny a šla telefonovat.
,,Andreo neblázni, než taxík dorazí budeme už na půl cesty k tobě domů."
Blýskla jsem po Alešovi očima. ,,Nejezdím s nikým kdo pil."
Alešovi se v očích objevila zlost. Stiskl zuby a sykl. ,,Nikdy nepiju, když řídím, to si pamatuj."
Bylo mi to jedno. Myslela jsem na svoji dokonalou dceru, která ani neřekne sprosté slovo. Nedokázala jsem si vůbec představit co ji přimělo k tomu, že se opila.
Isabela se vrátila. ,,Volala jsem třem taxikářům. Jeden je někde mimo město, druhý zrovna jede se zákazníkem a může tady být tak za třičtvrtě hodiny a třetí mi to nebere. Ale Milan říkal, že tady Aleš nepil, kdyby bylo potřeba někde zajet, takže kdyby mu to nevadilo...." Větu nedořekla a podívala se na Aleše.
Ten jen pokrčil rameny a dál se mračil. Bylo na mně, abych se mu omluvila, ale nějak se mi nechtělo. Pořád ještě jsem byla naštvaná, že se jmenuje stejně jako můj ex. Vzala jsem si od Aleny kabát, políbila obě na tvář se slibem, že dám vědět co doma a otočila jsem se na Aleše.
,,Jestli ti to teda nedělá problém, tak předem díky."
Vůbec jsem nečekala, co řekne, otočila jsem se na patě a vyšla z terasy do pokoje.
Ještě jsem za sebou zaslechla Alenin veselý hlas. ,,Ona vážně není tak nemožná, jak to dnes vypadá. Většinu roku je celkem normální."
Odpověď Aleše jsem neslyšela (nebo spíš ani slyšet nechtěla). Rozloučila jsem se s Milanem a poděkovala za fakt parádní večírek. Milan šel s námi ven.
,,Vrátíš se?" Zeptal se Aleše.
,,Už ne. Hodím Andreu domů a pojedu taky. Stejně už se to tady pomalu rozchází."
,,Ok, zítra na tenise." Aleš jen přikývl.
Nasedla jsem do auta a přála si být už doma. Aleš pomalu vyjel z parkoviště. Neměla jsem náladu ani chuť se bavit. Moje myšlenky zaměstnávala Linda. Aleš mlčel. Byla jsem mu vděčná, že pochopil. Nervózně jsem klepala prsty o dveře auta.
,,Budeme tam rychle, není téměř žádný provoz."
Přikývla jsem a dál mlčela. Bylo to bezpečnější. Nechtěla jsem s ním vést žádnou debatu. Někde v hlavě mi probleskla myšlenka, že bych se od něj měla držet dál. Pro své vlastní bezpečí. Jeden Aleš mi už ublížil. Opřela jsem hlavu o sedadlo a zavřela oči.
,,Andreo jsi doma." Trhla jsem s sebou. Přece jsem nemohla usnout. Zamžikala jsem očima a podívala se z okna. Stáli jsme na parkovišti u našeho paneláku. Sáhla jsem po klice a otevřela dveře. S jednou nohou venku z auta jsem se otočila a přinutila samu sebe se usmát. ,,Ještě jednou díky za odvoz."
Jeho ,,Není zač" se ztratilo ve zvuku bouchnutí dveří od auta. Ani jsem se neotočila. Odjel až za mnou zapadly dveře domu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama