"Věk je jenom číslo"

Jako zboží v krámě

24. července 2017 v 19:51 | Pisatelka
Týden začal celkem normálně. V pondělí jsem neměla čas se v práci ani zastavit. Přibírali jsem další dvě firmy, kterým povedeme účetnictví, takže byl v práci blázinec. S Alenou jsme neměly čas ani na svoji obvyklou kávu. Počasí bylo neustále aprílové, což mi na náladě moc nepřidalo. Už jsem se těšila na jarní sluníčko, ale jakmile se trochu ukázalo zkazil to déšť. Odpoledne jsem se na chvíli stavila u našich, abych přivítala Alici a naši malou. Byla úžasná a krásná. Chování miminka mi připomnělo, že dvojčata byla taky malá, ale uteklo to prostě nějak rychle. Vždycky jsem chtěla minimálně dvě děti, ale s určitým odstupem. Osud mi je dal najednou a bylo to tak náročné, že jsem si to vlastně ani neužila. Alice se na mě usmívala a řekla. ,,Sluší ti to, ještě by jsi mohla mít mimino,"
,,Blázníš. Ve čtyřiceti. Jsem ráda, že dvojčata už jsou velká." Nebyla to tak docela pravda, ale nahlas jsem to říct nemohla. Máti mě sledovala ostřím zrakem.
,,Ještě nejsi tak stará, rodí i starší." Podotkla Alice.
,,Ne díky, mně stačí tahle mála." Usmála jsem se na spící miminko a dala jí pusu na čelíčko. Voněla tak nádherně, až se mi tajil dech. Miminka jsou prostě úžasná a neskutečně voňavá.
Máti se napila kávy a řekla. ,,To by si musela Andrea nejprve někoho najít. Ale podívej se na ni. Měla by jít k holiči a ten make up taky nic moc. Od rána jsi se určitě nepodívala do zrcadla. "
Jízlivost v matčině hlase mě naštvala.
,,Od rána jsem se nezastavila. Takže promiň, že jsem neměla čas se dívat do zrcadla."
Alice byla vždycky ta, která se snažila naše hádky mírnit.
,,Ale mami, Andrea toho má až nad hlavu a vypadá dobře. Podívej se na mě, já jsem jako strašidlo."
Vzala si malou, omluvně pokrčila rameny a šla ji nakojit. Zůstaly jsem samy.
,,Podívej Anrejko." A jéje, jak začne s Andrejkou, tak to je nejvyšší čas vzít nohy na ramena a utíkat.
,,Nehraj tady na mě divadlo. Potřebuješ někoho, kdo ti pomůže s domácností a dvojčaty. Když jsem byla naposled u vás všimla jsem si, že to nové zrcadlo pořád stojí na chodbě na zemi."
Začínala jsem vidět rudě. Aleš mi už druhý měsíc sliboval, že ho přijde přivrtat, ale skutek utek.
,,A kohoutek v kuchyni kape a kape." Pokračovala máti dál.
,,Někoho na to seženu, Aleš mi to jen slibuje, ale proč by se doprdele angažoval, když po něm chce něco jeho bývalá žena a matka jeho dětí." Zlost ve mně stoupala závratnou rychlostí.
,,Nebuď vulgární. Někoho jsem ti sehnala, ale může až o víkendu, protože přes týden má moc práce. Dala jsem mu tvůj telefon a adresu. Takže někdy v sobotu dopoledne přijde, tak buď laskavě doma."
Otevřela jsem pusu, ale nic z ní nevyšlo. Hleděla jsem na máti, jako by byla nějaké zjevení. Než jsem ovšem stačila zaprotestovat, tak přišel táta, což byl pro mámu impuls, že debata je u konce. Většinou totiž tyto výchovné řeči vedla pouze mezi námi dvěma. Otec by se mě totiž mohl zastat, což by ji naštvalo, a ještě by se s ním pohádala. Tak jsem místo toho odjela naštvaná domů já.
Aby toho nebylo málo volal Aleš a opět jsme se pohádali. Jeho prsatá Jolana se asi už rozhodla a postavila ho před hotovou věc. On se s tím bohužel nedokázal smířit. Potřeboval být středobod světa, a to už asi nebude, když začne Jolana studovat. Vztek si vylil na mně, protože Linda se mu přiznala, že se opila a on to samozřejmě dával za vinu mně. Neměla jsem náladu se s ním dohadovat.
,,Aleši nech toho, nic se nestalo. Vypila dva rumy s kolou, to není konec světa. Tvoje malá holčička prostě dospívá, tak se s tím smiř."
,,Máš na ně dávat pozor a ne chodit po večírcích."
,,No promiň, a co kdybys na ně jednou dával pozor ty. Můžeš si je vzít na celý víkend a věnovat se jim. Jsem zvědavá, jak uspěješ." Někdy jsem si říkala, jak jsem tohohle chlapa mohla milovat. Bylo mi Jolany líto, jenže její růžové brýle už asi taky nebyly tak růžové jako na začátku.
,,Aleši nechci se s tebou hádat. Jestli tě to uklidní, tak jsem jim oběma řekla svoje. Můžeš jim udělat výchovnou přenášku i ty." Tohle na něj platilo. Jakmile jsem po něm chtěla, aby se zapojil do výchovy hned se stáhl. Odpovědnost zůstávala vždy na mně.
,,Ok, tak zatím." ¨A položil telefon.
Dojela jsem domů a šla chystat večeři. Obě děti byly zavřené ve svých pokojích. Linda se na sto procent učila a z Adamova pokoje se ozývaly zvuky, které dokazovaly, že hraje nějakou počítačovou hru. Měla jsme chuť zavolat Izabele, protože se dnes neozvala a obyčejně jsme si aspoň poslaly sms, ale nakonec jsem to neudělala. Ještě by měla nějaké informace o panu NEZNÁMÉM, a to už dnes fakt nedám. Jenže Izabela se neozvala ani v úterý, ani ve středu. Ve čtvrtek po obědě jsme konečně měly čas dát si s Alenou kávu. Postěžovala jsem si, že se Izabela už čtvrtý den neozvala.
,,Třeba nemá čas, znáš ji. Určitě se jí podařilo Milana sbalit a věnují se sami sobě."
,,To ale neznamená, že mi nemůže napsat ani blbou zprávu. To jí nezabere žádný čas."
,,Však ona se ozve, neboj. A klidně jí přece můžeš napsat nebo zavolat ty." Uzavřela debatu Alena. Nebyla ve své kůži. Malá měla už druhý den teploty a ona si nemohla vzít volno. Nechtěla jsem Aleně říct, proč jí nemůžu volat nebo napsat.
Odpoledne proběhlo celkem v klidu. Po práci jsem musela jet něco nakoupit. Lednička byla u nás neustále prázdná. Před pátou jsem vypla počítač a přemýšlela co udělám k večeři. Venku zase mrholilo. Než jsem stačila nastartovat pípla mi zpráva. Vytáhla jsem mobil z kabelky. Byla to Izabela.
Žádné ahoj nebo promiň, že jsem se tak dlouho neozvala. ,,STAVIM SE VECER. JE TO DŮLEZITE, TAK NE ABYS MI NEOTEVRELA. PA."
Naťukala jsem zprávu, že budu doma a vyjela jsem z parkoviště. Před supermarketem jsem zkoušela volat Adamovi, co by si dal k večeři. Nebral to. Volat Lindě bylo zbytečné, měla zrovna hodinu klavíru.
No dobrá, tak prostě uvařím, co mi cvrnkne po cestě do nosu. Projížděla jsem s košíkem mezi regály a házela do něj bezmyšlenkovitě co mi přišlo pod ruku. Byla jsem naštvaná na máti (to ovšem nebylo nic neobvyklého, protože ta mě poslední dobou vytáčela často) a byla jsem naštvaná na Izabelu. O Alešovi ani nemluvě. Měla jsem chuť někam odjet. Prostě se sbalit od všech starostí a rodiny a udělat si čas jen pro sebe. Pak jsem si vzpomněla, že vlastně můžu. Dostala jsem na čtyřicetiny přece ten týden v přírodě. Farma, koně, lesy a čistý vzduch, a hlavně cizí tváře. Musela jsem se tvářit jak pitomec. Najednou vedle mě promluvil známý hlas.
,,Ahoj Andreo, je něco zábavného na té rýži?" Lekla jsem se tak, že jsem až nadskočila a krabici s rýží pustila na zem. Zamračila jsem se, zvedla rýži a teprve potom jsem se na Aleše č. 2 podívala. Stál nade mnou a usmíval se. Vůbec jsem nebyla připravená, že ho tady nebo vůbec někde potkám. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na slova své máti, že bych měla jít k holiči a občas se podívat do zrcadla i jindy než jen ráno. Zhluboka jsem se nadechla.
,,Ahoj," odpověděla jsem s úsměvem (no je sice hraný, ale on to snad nepozná).
,,Co děti? Dopadlo to dobře?"
Přikývla jsem a měla největší pilno přerovnávat nákup v košíku. Bylo na mně, abych něco řekla, ale nějak mi docházela konverzační témata.
,,Nakupuješ?" Zeptala jsem se úplně zbytečně, protože Aleš měl plný košík a slepá jsem nebyla, takže naprosto trapná otázka.
Usmál se a já si pomyslela, že už jen ten jeho úsměv je pěkně nebezpečný. Zvyšuje mi tlak a tep, a to jsem zrovna vůbec neopotřebovala. Přesto, že jsem si poslední dva roky nepřála nic jiného než potkat nějakého fajn chlapa, tak teď se mi to nějak nehodila. On se mi nehodil.
Aleš se podíval do svého plného košíku a řekl. ,,Jo, nakupuju, moje lednička zeje prázdnotou, takže je nejvyšší čas ji trochu nakrmit."
,,No u nás je situace podobná. Naše lednička je jedna velká černá díra. Pořád se v ní něco ztrácí."
Aleš se podíval do mého košíku. ,,Na to že nakupuješ pro tři, tak máš o polovinu věcí míň, než já."
,,No já tam ještě všechno nemám…" Větu jsem nedořekla. Blesklo mi hlavou, jak ví, že jsme tři. Rychle jsem vzpomínala, jestli jsem něco takového v sobotu řekla. A to vůbec nevím, jak to, že věděl, kde bydlíme. A pak jako blesk z čistého nebe jsem slyšela moji máti, jak říká ,,Přece pan Aleš, syn kamarádky jedné mojí kamarádky" V ten moment jsem prostě věděla proč všechno věděl on. Tenhle Aleš byl ten samý, kterého mi dohazovala máti. Muselo to tak být. Asi na mně muselo být vidět na co myslím, nebo umí číst myšlenky, protože najednou řekl.
,,Chtěl jsem ti to říct už v sobotu, ale nějak jsem to nestihl." Podívala jsem se na něj tak, že mu muselo být jasné co si o tom myslím.
,, Doufám, že jsi se dobře bavil? Řekla jsem naštvaně.
,,Večírek byl ok, ale co se týká toho, že jsem věděl kdo jsi, tak to zase tak zábavné nebylo."
Pokrčil rameny a pozorně se na mě zadíval. Musela jsem tuhle trapnou situaci nějak uzavřít a odejít se ctí. Rychle jsem se na něj podívala a řekla.
,,Do teď jsem si myslela, že jsem se bavila dobře, ale jak vidím, zdání klame. No každopádně mě uráží, že si mě někdo chodí prohlížet, jak zboží v krámě." Chytla jsem košík a jela k pokladně. Byla jsem tak naštvaná, že jsem úplně zapomněla, co chci ještě koupit.
,,Andreo počkej." Slyšela jsem za sebou Alešův hlas. Lomcoval se mnou takový vztek, že jsme ještě přidala, jen už abych byla z obchodu pryč. Rychle jsem zaplatila a jela na parkoviště. Věděla jsem, že platí za mnou, ale doufala jsem, že stihnu odjet dřív, než mě dožene. Bohužel. Už jsem seděla v autě, když chytil moje dveře a otevřel je.
,,Andreo neblázni. Já si tě nešel prohlížet, Milan mě pozval stejně jako ostatní, byla to náhoda, že jsi tam byla taky."
Nechtěla jsem se na něj ani podívat. Držela jsem volant a dívala se před sebe. Venku zase začalo mrholit.
"No tak jsi mi to vysvětlil, takže můžu odjet." Slyšela jsem, jak se Aleš zhluboka nadechl. Pořád jsem se na něj nedívala.
"Slib, že se nenaštveš."
To už jsem se na něj otočila. "Proč, je ještě něco, co nevím?"
Aleš přivřel oči a pozorně se na mě zadíval. Najednou mi to došlo. Věděla jsem přesně co mi řekne.
"Tvoje máti mě poprosila, abych ti něco doma opravil, ale předpokládám, že to nevíš, nebo nevíš, že to mám být já." Hlas měl tichý. Na moment mě napadlo, že ho pošlu k šípku. Pořád jsem cítila vztek a bylo mi trapně. Nějaký hlas tam uvnitř hlavy, mě ale nutil říct pravý opak. Rychle jsem zamrkala, abych zahnala slzy vzteku a řekla. "Fajn, uvidíme se v sobotu." Přibouchla jsem dveře, nastartovala a vyjela z parkoviště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama