"Věk je jenom číslo"

Červenec 2017

Jako zboží v krámě

24. července 2017 v 19:51 | Pisatelka
Týden začal celkem normálně. V pondělí jsem neměla čas se v práci ani zastavit. Přibírali jsem další dvě firmy, kterým povedeme účetnictví, takže byl v práci blázinec. S Alenou jsme neměly čas ani na svoji obvyklou kávu. Počasí bylo neustále aprílové, což mi na náladě moc nepřidalo. Už jsem se těšila na jarní sluníčko, ale jakmile se trochu ukázalo zkazil to déšť. Odpoledne jsem se na chvíli stavila u našich, abych přivítala Alici a naši malou. Byla úžasná a krásná. Chování miminka mi připomnělo, že dvojčata byla taky malá, ale uteklo to prostě nějak rychle. Vždycky jsem chtěla minimálně dvě děti, ale s určitým odstupem. Osud mi je dal najednou a bylo to tak náročné, že jsem si to vlastně ani neužila. Alice se na mě usmívala a řekla. ,,Sluší ti to, ještě by jsi mohla mít mimino,"
,,Blázníš. Ve čtyřiceti. Jsem ráda, že dvojčata už jsou velká." Nebyla to tak docela pravda, ale nahlas jsem to říct nemohla. Máti mě sledovala ostřím zrakem.
,,Ještě nejsi tak stará, rodí i starší." Podotkla Alice.
,,Ne díky, mně stačí tahle mála." Usmála jsem se na spící miminko a dala jí pusu na čelíčko. Voněla tak nádherně, až se mi tajil dech. Miminka jsou prostě úžasná a neskutečně voňavá.
Máti se napila kávy a řekla. ,,To by si musela Andrea nejprve někoho najít. Ale podívej se na ni. Měla by jít k holiči a ten make up taky nic moc. Od rána jsi se určitě nepodívala do zrcadla. "
Jízlivost v matčině hlase mě naštvala.
,,Od rána jsem se nezastavila. Takže promiň, že jsem neměla čas se dívat do zrcadla."
Alice byla vždycky ta, která se snažila naše hádky mírnit.
,,Ale mami, Andrea toho má až nad hlavu a vypadá dobře. Podívej se na mě, já jsem jako strašidlo."
Vzala si malou, omluvně pokrčila rameny a šla ji nakojit. Zůstaly jsem samy.
,,Podívej Anrejko." A jéje, jak začne s Andrejkou, tak to je nejvyšší čas vzít nohy na ramena a utíkat.
,,Nehraj tady na mě divadlo. Potřebuješ někoho, kdo ti pomůže s domácností a dvojčaty. Když jsem byla naposled u vás všimla jsem si, že to nové zrcadlo pořád stojí na chodbě na zemi."
Začínala jsem vidět rudě. Aleš mi už druhý měsíc sliboval, že ho přijde přivrtat, ale skutek utek.
,,A kohoutek v kuchyni kape a kape." Pokračovala máti dál.
,,Někoho na to seženu, Aleš mi to jen slibuje, ale proč by se doprdele angažoval, když po něm chce něco jeho bývalá žena a matka jeho dětí." Zlost ve mně stoupala závratnou rychlostí.
,,Nebuď vulgární. Někoho jsem ti sehnala, ale může až o víkendu, protože přes týden má moc práce. Dala jsem mu tvůj telefon a adresu. Takže někdy v sobotu dopoledne přijde, tak buď laskavě doma."
Otevřela jsem pusu, ale nic z ní nevyšlo. Hleděla jsem na máti, jako by byla nějaké zjevení. Než jsem ovšem stačila zaprotestovat, tak přišel táta, což byl pro mámu impuls, že debata je u konce. Většinou totiž tyto výchovné řeči vedla pouze mezi námi dvěma. Otec by se mě totiž mohl zastat, což by ji naštvalo, a ještě by se s ním pohádala. Tak jsem místo toho odjela naštvaná domů já.
Aby toho nebylo málo volal Aleš a opět jsme se pohádali. Jeho prsatá Jolana se asi už rozhodla a postavila ho před hotovou věc. On se s tím bohužel nedokázal smířit. Potřeboval být středobod světa, a to už asi nebude, když začne Jolana studovat. Vztek si vylil na mně, protože Linda se mu přiznala, že se opila a on to samozřejmě dával za vinu mně. Neměla jsem náladu se s ním dohadovat.
,,Aleši nech toho, nic se nestalo. Vypila dva rumy s kolou, to není konec světa. Tvoje malá holčička prostě dospívá, tak se s tím smiř."
,,Máš na ně dávat pozor a ne chodit po večírcích."
,,No promiň, a co kdybys na ně jednou dával pozor ty. Můžeš si je vzít na celý víkend a věnovat se jim. Jsem zvědavá, jak uspěješ." Někdy jsem si říkala, jak jsem tohohle chlapa mohla milovat. Bylo mi Jolany líto, jenže její růžové brýle už asi taky nebyly tak růžové jako na začátku.
,,Aleši nechci se s tebou hádat. Jestli tě to uklidní, tak jsem jim oběma řekla svoje. Můžeš jim udělat výchovnou přenášku i ty." Tohle na něj platilo. Jakmile jsem po něm chtěla, aby se zapojil do výchovy hned se stáhl. Odpovědnost zůstávala vždy na mně.
,,Ok, tak zatím." ¨A položil telefon.
Dojela jsem domů a šla chystat večeři. Obě děti byly zavřené ve svých pokojích. Linda se na sto procent učila a z Adamova pokoje se ozývaly zvuky, které dokazovaly, že hraje nějakou počítačovou hru. Měla jsme chuť zavolat Izabele, protože se dnes neozvala a obyčejně jsme si aspoň poslaly sms, ale nakonec jsem to neudělala. Ještě by měla nějaké informace o panu NEZNÁMÉM, a to už dnes fakt nedám. Jenže Izabela se neozvala ani v úterý, ani ve středu. Ve čtvrtek po obědě jsme konečně měly čas dát si s Alenou kávu. Postěžovala jsem si, že se Izabela už čtvrtý den neozvala.
,,Třeba nemá čas, znáš ji. Určitě se jí podařilo Milana sbalit a věnují se sami sobě."
,,To ale neznamená, že mi nemůže napsat ani blbou zprávu. To jí nezabere žádný čas."
,,Však ona se ozve, neboj. A klidně jí přece můžeš napsat nebo zavolat ty." Uzavřela debatu Alena. Nebyla ve své kůži. Malá měla už druhý den teploty a ona si nemohla vzít volno. Nechtěla jsem Aleně říct, proč jí nemůžu volat nebo napsat.
Odpoledne proběhlo celkem v klidu. Po práci jsem musela jet něco nakoupit. Lednička byla u nás neustále prázdná. Před pátou jsem vypla počítač a přemýšlela co udělám k večeři. Venku zase mrholilo. Než jsem stačila nastartovat pípla mi zpráva. Vytáhla jsem mobil z kabelky. Byla to Izabela.
Žádné ahoj nebo promiň, že jsem se tak dlouho neozvala. ,,STAVIM SE VECER. JE TO DŮLEZITE, TAK NE ABYS MI NEOTEVRELA. PA."
Naťukala jsem zprávu, že budu doma a vyjela jsem z parkoviště. Před supermarketem jsem zkoušela volat Adamovi, co by si dal k večeři. Nebral to. Volat Lindě bylo zbytečné, měla zrovna hodinu klavíru.
No dobrá, tak prostě uvařím, co mi cvrnkne po cestě do nosu. Projížděla jsem s košíkem mezi regály a házela do něj bezmyšlenkovitě co mi přišlo pod ruku. Byla jsem naštvaná na máti (to ovšem nebylo nic neobvyklého, protože ta mě poslední dobou vytáčela často) a byla jsem naštvaná na Izabelu. O Alešovi ani nemluvě. Měla jsem chuť někam odjet. Prostě se sbalit od všech starostí a rodiny a udělat si čas jen pro sebe. Pak jsem si vzpomněla, že vlastně můžu. Dostala jsem na čtyřicetiny přece ten týden v přírodě. Farma, koně, lesy a čistý vzduch, a hlavně cizí tváře. Musela jsem se tvářit jak pitomec. Najednou vedle mě promluvil známý hlas.
,,Ahoj Andreo, je něco zábavného na té rýži?" Lekla jsem se tak, že jsem až nadskočila a krabici s rýží pustila na zem. Zamračila jsem se, zvedla rýži a teprve potom jsem se na Aleše č. 2 podívala. Stál nade mnou a usmíval se. Vůbec jsem nebyla připravená, že ho tady nebo vůbec někde potkám. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na slova své máti, že bych měla jít k holiči a občas se podívat do zrcadla i jindy než jen ráno. Zhluboka jsem se nadechla.
,,Ahoj," odpověděla jsem s úsměvem (no je sice hraný, ale on to snad nepozná).
,,Co děti? Dopadlo to dobře?"
Přikývla jsem a měla největší pilno přerovnávat nákup v košíku. Bylo na mně, abych něco řekla, ale nějak mi docházela konverzační témata.
,,Nakupuješ?" Zeptala jsem se úplně zbytečně, protože Aleš měl plný košík a slepá jsem nebyla, takže naprosto trapná otázka.
Usmál se a já si pomyslela, že už jen ten jeho úsměv je pěkně nebezpečný. Zvyšuje mi tlak a tep, a to jsem zrovna vůbec neopotřebovala. Přesto, že jsem si poslední dva roky nepřála nic jiného než potkat nějakého fajn chlapa, tak teď se mi to nějak nehodila. On se mi nehodil.
Aleš se podíval do svého plného košíku a řekl. ,,Jo, nakupuju, moje lednička zeje prázdnotou, takže je nejvyšší čas ji trochu nakrmit."
,,No u nás je situace podobná. Naše lednička je jedna velká černá díra. Pořád se v ní něco ztrácí."
Aleš se podíval do mého košíku. ,,Na to že nakupuješ pro tři, tak máš o polovinu věcí míň, než já."
,,No já tam ještě všechno nemám…" Větu jsem nedořekla. Blesklo mi hlavou, jak ví, že jsme tři. Rychle jsem vzpomínala, jestli jsem něco takového v sobotu řekla. A to vůbec nevím, jak to, že věděl, kde bydlíme. A pak jako blesk z čistého nebe jsem slyšela moji máti, jak říká ,,Přece pan Aleš, syn kamarádky jedné mojí kamarádky" V ten moment jsem prostě věděla proč všechno věděl on. Tenhle Aleš byl ten samý, kterého mi dohazovala máti. Muselo to tak být. Asi na mně muselo být vidět na co myslím, nebo umí číst myšlenky, protože najednou řekl.
,,Chtěl jsem ti to říct už v sobotu, ale nějak jsem to nestihl." Podívala jsem se na něj tak, že mu muselo být jasné co si o tom myslím.
,, Doufám, že jsi se dobře bavil? Řekla jsem naštvaně.
,,Večírek byl ok, ale co se týká toho, že jsem věděl kdo jsi, tak to zase tak zábavné nebylo."
Pokrčil rameny a pozorně se na mě zadíval. Musela jsem tuhle trapnou situaci nějak uzavřít a odejít se ctí. Rychle jsem se na něj podívala a řekla.
,,Do teď jsem si myslela, že jsem se bavila dobře, ale jak vidím, zdání klame. No každopádně mě uráží, že si mě někdo chodí prohlížet, jak zboží v krámě." Chytla jsem košík a jela k pokladně. Byla jsem tak naštvaná, že jsem úplně zapomněla, co chci ještě koupit.
,,Andreo počkej." Slyšela jsem za sebou Alešův hlas. Lomcoval se mnou takový vztek, že jsme ještě přidala, jen už abych byla z obchodu pryč. Rychle jsem zaplatila a jela na parkoviště. Věděla jsem, že platí za mnou, ale doufala jsem, že stihnu odjet dřív, než mě dožene. Bohužel. Už jsem seděla v autě, když chytil moje dveře a otevřel je.
,,Andreo neblázni. Já si tě nešel prohlížet, Milan mě pozval stejně jako ostatní, byla to náhoda, že jsi tam byla taky."
Nechtěla jsem se na něj ani podívat. Držela jsem volant a dívala se před sebe. Venku zase začalo mrholit.
"No tak jsi mi to vysvětlil, takže můžu odjet." Slyšela jsem, jak se Aleš zhluboka nadechl. Pořád jsem se na něj nedívala.
"Slib, že se nenaštveš."
To už jsem se na něj otočila. "Proč, je ještě něco, co nevím?"
Aleš přivřel oči a pozorně se na mě zadíval. Najednou mi to došlo. Věděla jsem přesně co mi řekne.
"Tvoje máti mě poprosila, abych ti něco doma opravil, ale předpokládám, že to nevíš, nebo nevíš, že to mám být já." Hlas měl tichý. Na moment mě napadlo, že ho pošlu k šípku. Pořád jsem cítila vztek a bylo mi trapně. Nějaký hlas tam uvnitř hlavy, mě ale nutil říct pravý opak. Rychle jsem zamrkala, abych zahnala slzy vzteku a řekla. "Fajn, uvidíme se v sobotu." Přibouchla jsem dveře, nastartovala a vyjela z parkoviště.

Vítání nových občánků do života

23. července 2017 v 19:14 | Pisatelka
Nemám ráda neděle. Vlastně kdo by měl, když druhý den začíná dlouhý týden plný práce a povinností. Je skoro sedm večer, sedím v obyváku, nohy na stole (což nesnáším a dětem za to pořád nadávám) a relaxuji. Rodinné sešlosti mě vždycky seberou spoustu energie. Nakonec akce VÍTÁNÍ NOVÝCH OBČÁNKŮ DO ŽIVOTA dopadla celkem dobře. Hlavně díky Adamovi a tátovi. Honza dnes nebyl ve formě. Táta říkal, že když dojeli do nemocnice, tak jen ten smrad ho nadavoval a táta čekal, že se Honza zase pozvrací. Chudák Alice. Jestli budou chtít ještě jedno dítě, tak doufám, že to se jim objeví doma z ničeho nic. Žádných devět měsíců a porod. Bojím se, že podruhé už by to brácha nepřežil. Máma se držela zpátky. Linda moc nemluvila, asi jí pořád ještě nebylo dobře. No každopádně barvu měla hroznou. I moje matka, která si obyčejně všímá jen mě, se jí ptala, jestli není nemocná. Já dělala, že se mě to netýká a vůbec jsem to nekomentovala. Jen ať Linda pozná. jaké to je, když se o někoho moje máma zajímá. Naštěstí máti nenapadlo, aby pozvala Aleše. Občas jsem měla dojem, že by ho i vzala na milost, jen abych konečně nebyla sama. Povzdechla jsem si a upila čaje. Měla jsem chuť si dát trochu vína, ale dnes jsem to raději neudělala. Linda se pořád tvářila nějak podezřele vážně a v restauraci si mě měřila dost přísným pohledem, když jsem upíjela šampus, který brácha objednal jako přípitek. Naštěstí se rodinná akce moc neprotáhla, Adam šel hrát basket a táta se chtěl dívat na fotbal, takže jsme po třetí byli doma. Linda se zavřela k sobě do pokoje. Nechala jsem ji být. Kolem čtvrté volala Alena.
,,Ahoj," řekla zvesela. ,,Co děti? Doufám, že to dopadlo ok a Linda to přežila."
,,Ale jo, dvojčata jsou v pohodě. Se mnou je to horší." Vzdychla jsem.
,,Copak, tolik jsi toho včera přece nevypila, aby ti bylo blbě."
,,Ale ne, to není tím."
,,Tak co se děje?"
,,Musela jsem dnes absolvovat akci Vítání nových občánků do života a ty moc dobře víš, jak rodinné akce nesnáším."
,,Počkej Alice a malá jsou přece ještě v porodnici a vítání přece nebývá hned, když se dítě narodí. Mám dvě, tak o tom něco vím."
,,To byl krycí název pro rodinný oběd. Měla jsem podezření, že máti chce zase spustit nějakou tu svoji přednášku o mém zpackaném životě, ale dnes se kupodivu držela zpátky."
,,Takže kde je problém?" Zeptala se Alena se smíchem.
,,Já nevím, mám prostě pocit, že se děje něco, co se mě sice týká, ale jde to momentálně tak trochu mimo mě."
,,Aha, a co to má jako být? Že by ti učaroval tvůj včerejší taxikář?"
Takže i Alena si toho všimla. Ale čeho vlastně. Nijak zvlášť jsem včera přece nedávala najevo, že by se mi Aleš č. 2 nějak líbil. Ba naopak, spíš jsem se ho snažila přehlížet.
Alena jako by mi četla myšlenky řekla. ,,To, že jsi ho schválně přehlížela ti nepomůže. Bylo to až moc okaté."
,,Co tím jako chceš říct?" Zeptala jsem se naštvaně. Byla už jako Izabela.
,,Hele nečerti se. Jestli je volný, tak po něm můžeš zkusit vyjet. Myslím, že by nebyl proti. Zdálo se mi, že se mu taky líbíš."
,,Ježíši Ali, už i Izabele jsem řekla, že silně pochybuji, že je volný. To je přece proti všem možným zákonům, aby takový chlap byl sám."
,,No to je sice možné, ale ono je taky proti všem možným zákonům, aby jsi ty byla sama." Veselost v Alenině hlase mě štvala. Ona i Izabela se bavili na můj účet. No od Izabely jsem to jaksi čekala, ale Alena byla jiná, měla jsem dojem, že ta mě víc chápe. Hned jsem jí to taky řekla.
,,Holka moje, když já bych ti to moc přála. Nějakého normálního chlapa."
Teď jsem se zase zasmála já. ,,Ali, už ta kombinace NORMÁLNÍ CHLAP je dost k popukání."
,,Hele brzdi, já jednoho doma mám. Sice je normální jen občas, ale zase pořád lepší něco než nic."
,,No dobře, tak Pavel je asi ta výjimka."
Alena se začala smát. ,,No to určitě, výjimka. Má všechny ty špatné vlastnosti, které nás ženské tak iritují, ale neměnila bych ho za nikoho jiného."
,,Jenže má jednu, která je k nezaplacení. Je ti věrný."
,,Andrejko všichni chlapi přece nejsou záletníci."
,,Klidně jsi mohla říct děvkaři, protože to je přesně to, co si o Alešovi myslím."
Alena se znovu zasmála.
,,Nech ex Aleše být a zkus se začít zabývat tím druhým Alešem."
,,Sakra proč se nemůže jmenovat třeba Emanuel nebo Bohumil nebo nevím jak, proč se musí jmenovat stejně jako můj ex."
,,Jo holka život je někdy prostě takový, dělá si s námi co chce, a nebere na nás žádné ohledy." Zafilozofovala si Alena.
,,No každopádně jsou to zbytečné úvahy. Stejně už se neuvidíme." Rázně jsem uzavřela debatu o panu NEZNÁMÉM. Alena to pochopila a dál už to nechala být. Rozloučily jsme se s tím, že se zítra stejně uvidíme v práci.
Po tomhle rozhovoru jsem měla nutkání zavolat Izabele a nenápadně se vyptat, jestli už mluvila s Milanem. Nakonec jsem to ale neudělala. Samu sebe jsem celý večer při žehlení přesvědčovala, že mě to vlastně vůbec nezajímá.

Výchova dívek a chlapců

23. července 2017 v 11:05 | Pisatelka
Ráno mě vzbudil zvuk zvonícího mobilu. Podívala jsem se na displej budíku. Bylo 7:12. Který idiot mě budí tak brzy v neděli ráno. Měla jsem chuť mobil típnout a spát dál. Neochotně jsem ho nahmatala někde na druhé půlce manželské postele. Už dlouho prázdné půlce postele. Byla to máma.
,,Ahoj mami, děje se něco?" Zeptala jsem se a snažila se, aby můj hlas zněl trochu normálně.
,,Andreo ty ještě spíš?"
,,Jo, je totiž neděle, jestli ti to náhodou nedochází, jediný den v týdnu, kdy si můžu pospat."
,,No to je jedno, nebudu se s tebou dohadovat. Volám jen, že Honza nás zve všechny na oběd, něco jako oslava narození Inušky."
,,Vy jste dobří, a co když už dnes něco máme, nemůže naše rodina něco plánovat trochu dopředu. Mně se to dnes vůbec nehodí," řekla jsem dost otráveně a byla to na půl pravda.
,,Prosím tě co se ti nehodí, copak ty míváš v neděli něco důležitého? Zeptala se máti ostře.
,,Já se ti nemusím zpovídat co mám a nemám," řekla jsem naštvaně. Máma ovládala umění, jak mi zvednout tlak během jedné minuty.
,,Proč mi nezavolal Honza ?"
,,Volám já. Honza jel s tátou za Alicí do porodnice, vezou jí věci pro malou, zítra jdou domů."
,,Mami vážně to nemůžete odložit. Mně se to dnes fakt moc nehodí. Bolí mě hlava (což bohužel začínala být pravda) a máme s dvojčaty nějaké plány."
,,Ne, nic se odkládat nebude. Honza už objednal stůl." Jasné, stručné, výstižné. To byla přesně moje máma. Bylo zbytečné se s ní dohadovat. Pochybovala jsem o tom, že tahle akce je nápad mého nepraktického bratra. Takže máma má něco za lubem a maskuje to oslavou narození mojí malé neteře. Věděla jsem, že nakonec stejně kývnu. Tohle je můj celoživotní problém. Neumím se postavit vlastní matce, ani když už mám čtyřicet. Z představy, že v šedesáti budu ještě pořád poslouchat mámu na slovo se mně udělalo šoufl.
,,Dobře," řekla jsem rezignovaně ,,domluvím se s dvojčaty. Kde objednal Honza ten stůl?"
,,Na náměstí, v té nové restauraci. Ať jste přesní. Ahoj." Nečekala vůbec až se rozloučím já a telefon položila. Praštila jsem vztekle mobilem o postel a neochotně vstala. Z kuchyně se ozýval nějaký zvuk, takže jedno z mých dětí nebo už obě byly vzhůru. Došourala jsem se do kuchyně a dosedla na židli.
V kuchyni byl Adam a chystal si snídani. Políbil mě do vlasů.
,,Kávu?"
,,Jo, díky zlato." Adam mi podal hrnek.
,,Kdo ti volal tak brzo?"
,,Tvoje drahá babička. Honza nás zve na oběd."
Adam si sedl naproti mně za stůl a začal do sebe ládovat snídani.
,,Mně se to dnes moc nehodí. Odpoledne chceme jít hrát s klukama basket," řekl s plnou pusou vaječné omelety.
,,Mně se to taky dnes moc nehodí, protože jsem se rozhodla udělat výchovné odpoledne pro své neposlušné děti," řekla jsem a snažila se, aby tón mého hlasu zněl dost přísně.
,,Ale mami, včera se fakt nic moc nestalo. Já stejně nechápu, jak se někdo může ze dvou sklenic koly s rumem opít."
,,Adame, vy nemáte vůbec co pít," řekla jsem vztekle.
,,Já vím," řekl Adam tiše ,,bylo nás tady šest, teda sedm s Lindou. Už se to nebude opakovat, fakt mami. Jen jsme oslavovali Tomášovi osmnáctiny. On to platil. Venku bychom nic nepili to přece víš."
,,Hlavně to neříkej babičce, nebo si zase vyslechnu monolog o mé neschopnosti vás správně vychovávat atd…"
,,Neboj, znám přece babi. Jen se bojím, že to pozná na Lindě."
,,No jediné co mě utěšuje je, že tvoje sestra si to taky nechá pro sebe. Chlubit se tím určitě nebude. Takže pokud jí nebude dobře určitě nepřizná pravdu."
Adam jen přikývl, protože měl plnou pusu jídla. Já na snídani neměla ani pomyšlení. Dolila jsem si ještě kávu a znechuceně si přiznala, že moje výchovné metody asi nejsou úplně ok. Moje předsevzetí ze včerejšího večera, jak budu přísná bylo pryč. Pro Lindu bude trest už to, že jí bude zle a bude muset mlčet, protože jak znám svoji dceru, pravdu ona nikomu neřekne. A jestli se jí někdo zeptá, co jí je, tak další trest bude to, že pokud ji já nebo Adam nezachráníme bude muset zalhat. A to je pro Lindu naprosto nemorální. Lhaní přímo nesnáší. No já vlastně taky ne, ale jsou situace, kdy prostě pravdu říct nemůžete, tak to prostě někdy v životě je.
Položila jsem hrnek na stůl. ,,Jdu se podívat na Lindu."
Potichu jsem otevřela dveře Lindina pokoje. Pořád ještě spala. V pokoji bylo dost chladno, přešla jsem k oknu a přivřela ho. Přikryla jsem Lindu peřinou, která z větší části ležela na zemi a nechala ji dál spát. Mimoděk jsem si vzpomněla na svoji první alkoholovou zkušenost a bohužel jsem si musela přiznat, že jsem byla ještě trochu mladší než moje děti, což se ovšem v žádném případě nesmí dozvědět. Tiše jsem zavřela dveře a šla se dát trochu do kupy. V koupelně jsem zapnula pračku a vlezla si pod sprchu. Náladu jsem měla pod psa. Rodinné oslavy jakéhokoliv druhu roky nesnáším. Vždycky se nakonec pohádáme.
Linda vstala až v deset. Došourala se do kuchyně, bledá a s obavou v očích co bude. Já zatím stihla uklidit skoro celý byt, a ještě vyzpovídat Adama, proč to vlastně Linda udělala. Adamovi kamarádi ji nikdy nijak zvlášť nezajímali a naprosto je přehlížela. Adam se snažil mlžit. A protože svoje děti znám, tak už to samo o sobě bylo divné. Nakonec neochotně přiznal, že to asi bylo kvůli jejich novému spolužákovi.
,,Hele mami, ale nic jsem neřekl. Nesmíš mě prozradit. Petr k nám do třídy přišel asi před měsícem, no a Lindě se asi líbí. Včera si dodala odvahy a snažila se nenápadně o něm něco od kluků zjistit. Jenže on má asi holku, takže tahle zdrcující informace ji donutila se opít."
Slíbila jsem, že budu mlčet. Chudák moje holčička. Bylo mi jí líto, ale výchovné přednášce se nevyhne.
,,Dobré ráno," řekla tiše.
Pořád mi jí bylo líto, ale rozhodla jsem se, že jí to neulehčím.
,,Co budeš snídat?" Zeptala jsem se v klidu a dál uklízela kuchyň. Linda se na židli ošila.
,,Já si něco nachystám."
Přikývla jsem, že to beru na vědomí. Linda si postavila vodu na čaj. Nervozita z ní přímo čišela. Nakonec si dodala odvahy a začala.
,,Mami mě ten včerejšek fakt mrzí. Jen jsem to chtěla ochutnat. A hlavně jsem nechtěla, aby ti Adam volal."
,,Linduško, ty moc dobře víš, že máme určitá pravidla. Adamovi už jsem řekla svoje," no nebyla to tak docela pravda, ,,nechci, aby se to opakovalo. Jestli se to dozví táta nebo babička, tak bude zle. Znáš je." Snažila jsem se, aby můj hlas zněl dost přísně.
,,Neboj, alkoholu se do smrti nedotknu. Nechápu, co na tom máte, že to pijete."
Aha, tak tady už jsem poznávala svou dceru. Do hlasu se jí vkrádal výchovný tón. No ona snad bude dělat přednášku mně. Dala jsem ruce v bok a přísně se na Lindu podívala.
,,Máte myslíš já nebo obecně celý svět?"
Lesk v jejich očích mě přesvědčil, že myslela mě, ale strach jí nedovolil to vyslovit nahlas, tak raději mlčela.
,,Podívej, jestli se rozhodneš, že nebudeš nikdy nic pít je to tvoje věc. No do září nebudeš pít určitě. Ano já si občas něco dám, mám ráda víno, ale nenalévám se s ním od rána do večera, to přece víš.
A jsem dospělá, takže si můžu dělat co chci." Tu poslední větu jsem řekla schválně, aby si uvědomila, že vychovávám já ji, a ne ona mě.
Linda si zalila čaj a znovu si sedla za stůl. Svým poučným hlasem, který tak dobře znám řekla:
,,Mami je to tvoje věc, o tom se s tebou nebudu dohadovat, ale musíš uznat, že někdy to s Izabelou přeženete. Poslední dobou …
,,Lindo a dost," přerušila jsem ji, ,,naposledy ti opakuju, že máma jsem tady já. Ty už se alkoholu do svých osmnácti nedotkneš a pak pokud ano, tak doufám, že s rozumem. Jsi už dost stará na to, abys to pochopila. Víc už to rozebírat nebudeme. A teď se běž dát do pořádku. Na jednu hodinu jdeme na oběd. Honza nás pozval nebo spíš babička a já tě varuju, nehodlám celé odpoledne poslouchat, jaká jsem šílená matka, že se mi děti doma opíjejí." Bez dalšího jsem odešla z kuchyně.
Linda mě někdy dokázala vytočit do běla. Tato vlastnost se u ní projevila po mém rozvodu s Alešem. Bohužel jsem byla určitou dobu trochu mimo a ona si zvykla, že se role v naší domácnosti obrátily a teď, když už jsem vyrovnaná (no teda aspoň se snažím, tak působit), tak se nechce přepnout zpět. V koupelně jsem vytáhla prádlo z pračky a šla ho pověsit. Adam mi přinesl mobil.
,,Vola ti Izabela." Hodila jsem ponožku zpátky do koše a zvedla to.
,,Ahoj," řekla jsem otráveně.
,,No že bys mi tak zavolala!" řekla naštvaně Izabela.
,,Promiň, řeším domácí krizi a psychicky se připravuji na rodinný oběd."
,,Vy zase něco slavíte?"
,,Hádej. Prý nás Honza zve na oběd na počest naší malé Inušky. Volala, ale máti, takže se bojím, co zatím bude."
,,Vždyť je Alice ještě v porodnici nebo ne?"
,,Zítra je budou pouštět. No právě, proto mám podezření, že to nebude kvůli malé, ale zase výchovný oběd, takže opilost mých dětí musí zůstat pod pokličkou, protože to už by byla moje rodičovská sebevražda. Víš, co bych si od máti vyslechla?"
,,Dovedu si to živě představit."
,,A co ty a Milan, bylo nějaké pokračování, o kterém bych měla něco vědět?" Zkusila jsem změnit téma. Na druhé straně bylo ticho.
,,Izabelo, jestli něco bylo, tak to chci vědět, rozumíš."
,,Nebylo," řekla tiše, ,,jela jsem domů. Cudný polibek na dobrou noc, toť vše."
,,Aha. Ale tak na druhou stranu, ty přece ještě oficiálně nejsi volná, takže…" Větu jsem nedokončila.
,,Nech to být, myslím, že Milanův zájem o mě jsem si špatně vyložila. A já kráva fakt uvažovala o tom, že on by mohl být ten, pravý." V Izabelině hlase byl smutek.
,,Neblázni," utěšovala jsem ji. ,,Milan přece ví, že máš toho svého Maradonu, tak se drží zpátky."
Izabela si povzdechla. ,,Právě, že už nemám. Ivánek se vyslovil."
,,Jako že jste se rozešli?"
,,Tak nějak. Ale technicky jsme spolu vlastně ani nechodili. Spíš jen spali."
,,No tak se budeš muset postarat o to, aby se to dozvěděl i Milan, že jsi volná."
,,To mě ani nepolituješ?"
,,Ne. Lítost nemáš ráda. Hezky se dej dohromady a pozvi Milana někam na kafé."
Izabela něco odfrkla. Úplně jsem viděla ten její znechucený výraz, až jsem se musela zasmát.
,,Začínáš nám dospívat kamarádko. Konečně jsi pochopila, která věková skupina mužů se k tobě hodí."
,,No když jsme u těch mužů, co včera pan Aleš?" Zeptala se ze zvědavostí v hlase.
,,Co jako?"
,,No tak, nenech se prosit, nějaké pikantnosti prosím?"
,,Žádné nebyly, normálně mě vysadil u vchodu a odjel." Když jsem tu větu řekla nahlas, najednou mi v hlavě docvaklo, co se mi to večer, než jsem usnula nezdálo. Teď jsem to věděla přesně. Jak je možné, že pan NEZNÁMÝ věděl přesně kde bydlím. Vůbec jsme mu vlastně neřekla, kam má jet. Byla jsem tak zaměstnaná myšlenkami na dvojčata, že jsem si to vůbec neuvědomila. Když jsem to řekla Izabele, ta to vůbec nepovažovala za divné.
,,Třeba se zeptal Milana nebo Aleny. Není to jedno. Musíme hlavně zjistit, jestli je zadaný nebo ne a vůbec něco víc. No neříkej, že se ti nelíbil?"
,,Ne," řekla jsem až moc rychle.
,,Andreo, já tě znám, tak mi nelži."
,,Říkám ne. A hlavně, žádného dalšího Aleše už nechci. Děkuji pěkně, jeden mi stačil," řekla jsem naštvaně.
,,Neblázni. Kašli na jméno. Konečně se objeví chlap, který by stál za to a ty chceš dělat drahoty?"
,,Nic o něm nevíme. Může být klidně ženatý a mít deset dětí, nebo třeba dvě manželky a vést dvojí život, co já vím."
,,No tak to prostě zjistíme. Chtěla ji po mně, abych šla s Milanem na kafé, tak budu mít aspoň důvod ho pozvat a nebude to nijak nápadné," řekla vesele moje kamarádka. Po její depresi už nebylo ani spoty.
,,No tak na to velice rychle zapomeň," křikla jsem na ni. ,,Nechci, abys něco od Milana zjišťovala a on to ještě za tepla řekl jemu."
Izabela byla ovšem novou situací tak nadšená, že mě vůbec neposlouchala.
,,Hele, jdu mu hned volat. Neboj budu velmi taktní a opatrná. Tak pá a užij si oběd."
Než jsem stačila říct, že si to nepřeju (jako by ji moje přání dokázalo zastavit), tak zavěsila.
,,Do prdele," řekla jsem nahlas.
Adam, který seděl celou dobu v obýváku a celý náš rozhovor musel slyšet na mě zahrozil prstem a řekl. ,,Ale mami, tak mluví dáma v letech!"
Hodila jsem po něm jeho mokré trenýrky.
,,Jaká dáma v letech, chceš dostat?"
Adam uhnul, takže přistály za ním na zemi. V klidu je zvedl a donesl mi je zpátky.
Znechuceně jsem mu je vyškubla z ruky. Výhružně jsem se na něj podívala a řekla.
,,Na tenhle rozhovor vyhlašuji embargo."
Pobaveně se na mě podíval a zeptal se. ,,Do kdy?"
Nechápavě jsem se na něj podívala. Pak mi jeho otázka došla.
,,Do odvolání."
Pokrčil rameny, usmál se a šel si zpátky sednout na sedačku a sledovat něco v televizi.
Byla jsem ráda, že rozhovor slyšel on a ne Linda. U té by mi to tak lehce neprošlo.
Dověsila jsem prádlo a šla se chystat na oběd. V hlavě jsem ovšem pořád hledala odpověď na to, jak bylo možné, že ten zatracený chlap věděl, kde bydlím. No jednu jistotu jsem měla. Izabela to určitě zjistí, o tom nebylo pochyb, ta to nenechá být, a hlavně jsem jí dala dobrý důvod proč se vidět s Milanem.

Ráno moudřejší večera

22. července 2017 v 9:37 | Pisatelka
Vešla jsem potichu do bytu a doufala, že dvojčata už dávno spí. Vztek mě sice ještě nepřešel, ale kázání počká na ráno. Byla jsem na ně sice naštvaná, ale taky jsem byla utahaná a chtělo se mi zalést do postele a spát a spát. Z obýváku jsem slyšela zvuk televize. Nakoukla jsem do pokoje. Adam ležel na sedačce a spal. Tiše jsem přešla pokoj a vypla televize. Pak jsem se šla podívat na Lindu. Vešla jsem do jejího pokoje. Spala otočená zády ke dveřím, peřinu zmuchlanou mezi nohama a ruce volně položené na posteli. Nasála jsem vzduch v pokoji, ale necítila žádný alkoholový výpar. Okno bylo otevřené dokořán a u postele stál kýbl a láhev s vodou. Adam se o sestru postaral dokonale. I když se pořád škádlili a byli každý úplně jiný, když o něco šlo, tak drželi pohromadě. Nebyla to jen obyčejná sourozenecká soudržnost, ale bylo to něco, co znají jen dvojčata. To zvláštní pouto, které mezi sebou mají. Tiše jsem zavřela dveře a nechala Lindu v klidu se vyspat. Ráno ji pěkně bude bolet hlava, ale to bude ještě nic proti tomu, co si bude muset vyslechnout, vlastně oba, protože Adam se z toho taky nevykroutí.
Vešla jsem do koupelny a podívala se na sebe do zrcadla. Make up už dávno nevypadal tak, jak jsem si ho před pár hodinami namalovala na obličej. Řasenka byla trochu rozmazaná a po rtěnce nebylo ani památky. Ušklíbla jsem se na svůj obraz v zrcadle a vzala do ruky tampón a odličovací vodu. Automaticky jsem si začala čistit obličej. Najednou jsem si vzpomněla na svého ex. Proč jsme se vlastně rozvedli, proč mi musel být nevěrný a já na to musela přijít. Zamračila jsem se a v duchu si řekla, že už tohle mám přece za sebou. Byla jsem už dávno se vším vyrovnaná a vlastně spokojená. Aleše jsem milovala a myslela si, že spolu zestárneme. Nemohla jsem si vůbec vzpomenout, kdy se všechno změnilo. Měla jsem tolik práce s dvojčaty, domácností a prací, že jsem ty varovné signály jaksi nevnímala. Někdy ji napadlo, že kdyby poslechla Aleše a nešla do práce, tak by to možná všechno dopadlo jinak a oni by se nerozvedli. Blbost, řekla si nahlas. Rozvedli. Aleš prostě měl tendence ji podvádět. Možná se opravdu brali příliš mladí, jak svorně tvrdila její matka i tchýně, ovšem každá z jiného důvodu. Matka nechtěla být tak brzy babičkou, protože to už bylo to poslední stádium a ona se se stárnutím dost těžce smiřovala a tchýně měla za to, že mu zkazila život a kariéru v nějakém velkém městě, kde by dokázal něco úžasného. Co to netušila asi ani ona sama. Jenomže kdyby neotěhotněla, tak by neměli ty úžasné dvojčata, a i když ji dnes vztekli do běla, tak je milovala. Obyčejně byli celkem poslušní. Nikdy moc nezlobili, učili se dobře. No tak Linda víc jak dobře. Vždycky byla premiant třídy, až o ni měla někdy strach, protože jí nepřipadalo normální, že se nedokáže trochu odvázat. No dnes to teda bylo zase až moc. Adam na to, že ho nikdy neviděla se něco učit nebo chystat něco do školy, tak vlastně taky školou proplouval na její vkus až moc bez problémů. Neměla si vlastně na co stěžovat. Tak proč má dnes pocit, že jí něco důležitého chybí, že prostě tohle není konec, že to tak nebude dalších x let. Mohla za to Isabela, ten proklatý večírek. Pořád se jí snaží dokázat, že není normální, aby byla pořád sama. No není jediná. Její vlastní matka se taky snaží jí pořád někoho dohodit. Jenže představa její matky, jak má vypadat dokonalý partner pro její dceru se od představy její dcery sakra liší. Andrea se při vzpomínce na svoji vlastní matku zamračila. Odhodila špinavý tampón do koše a začala si čistit zuby. Cítila se unavená a stará. Už se viděla ve své voňavé posteli. Rodinné problémy a výchovná řeč počká až na ráno. Zrovna když chtěla zhasnout v koupelně vešel dovnitř Adam. Rozespale se na ni podíval.
,,Už jsi doma?"
Překřížila si ruce přes prsa. ,,Ano a jsme zvědavá."
,,Adam znovu zívnul a řekl: ,,až ráno mami, jdu se vyčůrat a pak spát. Teď nejsem ve stavu s tebou vést výchovné debaty."
Andrea se na syna zamračila. ,,Nemysli, že se tomu vyhneš. Opila se sice Linda, ale tvůj podíl viny je víc než jasný."
,,Jo, jo, já vím, ráno prosím. Klidně snesu i tělesný trest, jen když mě teď necháš jít spát."
Andrea se ušklíbla. ,,Mám chuť ti fakt nasekat na holou." Adam se na mámu otočil a usmál se.
,,Ale no tak mami. Ber to z té lepší stránky, alespoň víme, že Lindu nám nevyměnili v porodnici nebo není nějaký nasazený mimozemšťan. Někdy jsem fakt uvažoval, že nechám udělat testy DNA, jestli je to moje sestra."
,,Fakt vtipné," odsekla Andrea, ale úsměvu se už neubránila. V podstatě měl Adam pravdu. Byli tak strašně rozdílní, že i ona se někdy sama sebe ptala, jak je to možné.
,,Jdu spát," řekla rázně. ,,Pokračování ráno, teď jsem příliš unavená, než abych vymyslela přiměřený trest. Pro oba, aby bylo jasno."
Adam přikývl a už nic neříkal. Andrea vyšla z koupelny a zamířila do ložnice. Ráno moudřejší večera. Když si lehala do postele, ještě si vzpomněla, že slíbila holkám, že se ozve, jak přijede domů. S nechutí vstala a šla si pro mobil. Věděla, ale že budou obě čekat, že napíše. Dvě SMS jí řekly, že se nemýlila. Isabela psala stručně a výhružně: JESTLI NAPISES AZ RANO BUDU NUCENA PREHODNOTIT NASE KAMARADSTVI.
Alena byla o poznání mírnější. DOUFAM, ZE JSOU DVOJCATA OK A TY TAKY, KDYBY NECO PIS NEBO VOLEJ KDYKOLIV. DOBROU NOC.
Odepsala oběma. Isabelinu výhružku přešla bez komentáře. Pak konečně ulehla do voňavé postele, a ještě než tvrdě usnula jí hlavou proběhla myšlenka na Aleše číslo dva. Něco nebylo v pořádku. Něco, co řekl nebo udělal, ale už nebyla ve stavu si uvědomit co.

Večírek aneb návrat do mládí

21. července 2017 v 22:29 | Pisatelka
Narozeninový večírek byl v plném proudu. Milan to pojal v duchu návratu do mládí. Nevím jak a kde to sehnal, ale měl tady starou autodráhu, fotbal, hokej, Kloboučku hop, Člověče nezlob se ještě s dřevěnými figurkami a nevím co ještě. Hned při vstupu jsme si vylosovali barvu, protože Milan nás hned na začátku rozdělil do čtyř družstev. Izabela si úplně náhodou vylosovala žlutou jako Milan. Hned jsem jí připomněla toho jejího fotbalistu, ale ona se jen ušklíbla a řekla ať si hledím svého.
,,On má taky svoje zájmy a vlastně vůbec nevím, proč s ním ještě pořád jsem," sykla mně do ucha.
,,Protože je mladý a úspěšný a je úžasný v posteli. Mimochodem to jsou tvoje slova, kdyby jsi náhodou zapomněla."
Izabela se ušklíbla a napila se vína. Zrovna jsme spolu hrály fotbalový zápas. Na to, že se moje nejlepší kamarádka spíš věnovala pozorování Milana než hře, tak jí to nějak moc šlo, protože vyhrávala 3:0. Milan hrál zrovna ve čtveřici Člověče nezlob se a zlobil se na Alenu, která mu zrovna vyhodila figurku.
,,Není náhodou Alena vdaná?." zeptala se zlostně Izabela.
,,A nejsi ty náhodou zadaná?"
,,Jak to s tím souvisí?"
,,Nijak. Ale strach, že by ti Alena náhodou sbalila Milana je fakt zbytečný."
Izabela se kysele usmála. ,,Jen aby, nějak moc mu ukazuje ten svůj dokonalý chrup."
Otočila jsem se na čtveřici a svým objektivním okem jsem zhodnotila situaci. Alena se usmívala úplně normálně a vůbec nevypadala, že by s někým flirtovala. Zkoumavě jsem se podívala na svoji kamarádku.
,,Ty chceš Milana zpátky?"
Izabela se zamračila. ,,Možná....nevím..."
,,Copak fotbalista tě už nebaví?" Myslela jsem tu otázku spíše v legraci, ale Izabela si povzdechla, vypila na ex zbytek vína, dala mi čtvrtý gól a jen tak mimochodem poznamenala: ,,Spíš já už nebavím jeho," řekla sklesle.
,,Ale, ale, že by nějaké erupce na slunci?"
Než mi Izabela stačila odpovědět přiřítila se k našemu mači rozveselená Alena. Ťukla do našich skleniček (Izabelina byla už prázdná) a s úsměvem od ucha k uchu (fakt má pěkné zuby) pronesla.
,,Porazila jsem ty tři levou zadní. Fakt ti děkuju, že jsi mě sem vzala, už dlouho jsem se tak dobře nepobavila."
,,Není zač", usmála jsem se na Alenu a lokla si vína. Isabela se pořád mračila a pozorovala Milana, který zrovna porovnával výsledky a organizoval další hráčské skupiny. Kopla jsem Isabelu pod stolem do nohy.
,,Hele, vypálíš mu do zad díru. Jestli máš opravdu zájem, tak se netvař jakoby, jsi mu chtěla ukousnout hlavu."
Isabela po mně loupla výstražným pohledem, který jasně říkal, že dnes je lepší nechat ji na pokoji. Většinou to byla ona, kdo se na život díval z té lepší stránky, ona byla pokaždé ta, která mi říkala, že všechno bude zase dobré, ten pesimista jsem většinou byla já. Dnes jsem ale tušila, že nemá náladu na vtípky. Alena si přisedla k Isabele objala ji a řekla.
,,Neboj, ten má oči jenom pro tebe, věř mi." Výraz, který Isabela nasadila jasně říkal, co si o tom všem myslí. Tvářila se příšerně, takovou jsem ji neznala.
,,Isabelo neblázni, jsem vdaná a nemíním na tom nic měnit a Milan ani není můj typ," řekla Alena vážným hlasem.
Všechny tři jsme pohledem vyhledaly Milana. Stál uprostřed pokoje a podle výrazu řešil něco vážného s jedním z hostů. V jednom momentu se na mě podíval a já najednou měla pocit, že ta debata se nějak týká mě. Byl to ale jen okamžik. Pak se Milan usmál a zamířil k nám.
,,Tak holky, musím vás rozesadit. Je potřeba pokračovat ve hře," řekl zvesela a mrknul na Isabelu.
Ta se začervenala a nechala se Milanem odvést k další hře. Alena se usmála a šla hrát Kloboučku hop.
Já zůstala sama. Z myšlenek mě vyrušil neznámý hlas.
,,Ahoj jsem Aleš a máme spolu hrát hokej."
Zvedla jsem hlavu i ruku a podívala se na pana NEZNÁMÉHO.
,,Andrea."
Vypadal celkem k světu, vysoký, tmavovlasý (sem tam nějaká šedina), sportovní postava a celkem hezký úsměv. Mimoděk mi proletělo hlavou, že je to tu dnes jako reklama na zubní pastu, nebo že by na lepidlo na protézu?
Ani jsem si neuvědomila, že se směju nahlas. Pan NEZNÁMÝ nadzvedl jedno obočí a už si to mířil ke stolu, kde ležel plastový lední hokej. Vyplázla jsem na něj jazyk. Naštěstí to neviděl. Ježíší co jsem komu udělala. Konečně chlap, který vypadá trochu k světu a on se jmenuje stejně jako můj ex. Brzdi Andreo, stejně bude ženatý nebo zadaný. Takový chlapi prostě nemůžou být volní, to je proti všem přírodním zákonům. Neochotně jsem se šourala za ním. No co, hokej jsem hrávala jako malá s tátou, takže jsem si říkala, že bych mu to mohla pěkně natřít. Bohužel pan NEZNÁMÝ (vlastně už známý, když se tak ochotně představil) to asi taky jako malý hrával. Brzy jsem prohrávala 2:4. Ale byla to zábava. Když jsme byli v nejlepším, tak k nám přišla Alena a hodila mi do klína moji tašku.
,,Vibruje ti kabelka," řekla vesele a culila se na Aleše. Na malou chvíli jsem pochopila Isabelinu zlost. Je přece vdaná, tak proč musí všem chlapům ukazovat ten svůj dokonalý úsměv.
Vytáhla jsem z kabelky telefon a na displeji na mě vyplazoval jazyk Adam. Vždycky, když tu fotku vidím, mám chuť ten jazyk vypláznout taky.
,,Doufám, že máš opravdu dobrý důvod mě rušit," řekla jsem dost zlostně do telefonu.
,,Hele mami, kdyby to nebylo vážné tak nevolám, ale slib, že nebudeš křičet a nadávat," řekl se smíchem Adam.
,,Adame...., " zařvala jsem do telefonu a můj hlas se dostal do neskutečných výšek.
Všichni v pokoji zpozorněli. Mávla jsem rukou, že je vše ok a šla telefonovat na terasu.
,,Tak co se děje."
Slyšela jsem, jak se Adam zhluboka nadechl a řekl: ,,Linda se opila, ale než začneš nadávat je doma a já se o ni postarám."
,,Cože se Linda?"
,,Opila," zašeptal Adam.
,,Adame, jak se mohla tvoje sestra opít. Není vám ještě osmnáct, to až v záři. Mladý pane, můžeš mi to nějak vysvětlit."
Můj hlas zase nabíral na síle. To už na terase stála Alena i Isabela a snažily se pochopit co se stalo.
,,No víš, udělali jsme si s klukala malý večírek. Někteří už můžou alkohol, tak jsme si koupily rum a colu. No a Linda si dala dvakrát."
Najednou jsem v telefonu slyšela podivné zvuky jakoby, něco padalo.
,,Co se děje?"
Adam se začal smát. ,,Hele mami to musíš fakt vidět, pošlu ti MMSku, Linda spadla ze židle a teď sedí v kuchyni na zemi a divně se usmívá."
Než jsem stačila něco říct, tak Adam telefon položil.
,,Co se děje," řekly obě kamarádky naráz.
,,Linda se opila."
,,Cože se Linda?" zase obě promluvily stejně.
,,Opila," zasyčela jsem na ně. ,,Musím domů."
V ten moment mi pípl mobil. Adam posílal MMSku.
Otevřela jsem zprávu. ,,Do prdele, já jí přerazím."
Obě moje kamarádky se mi podívaly přes rameno a začaly se hrozně smát.
,,Neblázni, " řekla Isabela. ,,Jednou se to muselo stát a když je doma, tak na ni dá Adam pozor."
,,To je mi jedno. Jedu domů."
,,A jak? Všichni jsme něco pili," podotkla Alena.
,,Taxíkem, jak jinak."
,,Já tě odvezu." Ozval se za mnou Alešův hlas.
,,Ne díky. Isabela mi sežene taxíka." Výhružně jsem se na svoji kamarádku podívala. Ta jen pokrčila rameny a šla telefonovat.
,,Andreo neblázni, než taxík dorazí budeme už na půl cesty k tobě domů."
Blýskla jsem po Alešovi očima. ,,Nejezdím s nikým kdo pil."
Alešovi se v očích objevila zlost. Stiskl zuby a sykl. ,,Nikdy nepiju, když řídím, to si pamatuj."
Bylo mi to jedno. Myslela jsem na svoji dokonalou dceru, která ani neřekne sprosté slovo. Nedokázala jsem si vůbec představit co ji přimělo k tomu, že se opila.
Isabela se vrátila. ,,Volala jsem třem taxikářům. Jeden je někde mimo město, druhý zrovna jede se zákazníkem a může tady být tak za třičtvrtě hodiny a třetí mi to nebere. Ale Milan říkal, že tady Aleš nepil, kdyby bylo potřeba někde zajet, takže kdyby mu to nevadilo...." Větu nedořekla a podívala se na Aleše.
Ten jen pokrčil rameny a dál se mračil. Bylo na mně, abych se mu omluvila, ale nějak se mi nechtělo. Pořád ještě jsem byla naštvaná, že se jmenuje stejně jako můj ex. Vzala jsem si od Aleny kabát, políbila obě na tvář se slibem, že dám vědět co doma a otočila jsem se na Aleše.
,,Jestli ti to teda nedělá problém, tak předem díky."
Vůbec jsem nečekala, co řekne, otočila jsem se na patě a vyšla z terasy do pokoje.
Ještě jsem za sebou zaslechla Alenin veselý hlas. ,,Ona vážně není tak nemožná, jak to dnes vypadá. Většinu roku je celkem normální."
Odpověď Aleše jsem neslyšela (nebo spíš ani slyšet nechtěla). Rozloučila jsem se s Milanem a poděkovala za fakt parádní večírek. Milan šel s námi ven.
,,Vrátíš se?" Zeptal se Aleše.
,,Už ne. Hodím Andreu domů a pojedu taky. Stejně už se to tady pomalu rozchází."
,,Ok, zítra na tenise." Aleš jen přikývl.
Nasedla jsem do auta a přála si být už doma. Aleš pomalu vyjel z parkoviště. Neměla jsem náladu ani chuť se bavit. Moje myšlenky zaměstnávala Linda. Aleš mlčel. Byla jsem mu vděčná, že pochopil. Nervózně jsem klepala prsty o dveře auta.
,,Budeme tam rychle, není téměř žádný provoz."
Přikývla jsem a dál mlčela. Bylo to bezpečnější. Nechtěla jsem s ním vést žádnou debatu. Někde v hlavě mi probleskla myšlenka, že bych se od něj měla držet dál. Pro své vlastní bezpečí. Jeden Aleš mi už ublížil. Opřela jsem hlavu o sedadlo a zavřela oči.
,,Andreo jsi doma." Trhla jsem s sebou. Přece jsem nemohla usnout. Zamžikala jsem očima a podívala se z okna. Stáli jsme na parkovišti u našeho paneláku. Sáhla jsem po klice a otevřela dveře. S jednou nohou venku z auta jsem se otočila a přinutila samu sebe se usmát. ,,Ještě jednou díky za odvoz."
Jeho ,,Není zač" se ztratilo ve zvuku bouchnutí dveří od auta. Ani jsem se neotočila. Odjel až za mnou zapadly dveře domu.