"Věk je jenom číslo"

Slavím "40"

15. srpna 2016 v 22:51 | Pisatelka
A je to tady, čtyřicítka na krku. Sedím v obýváku na pohovce, před sebou třetí láhev bílého vína a pozoruji svoji nejlepší kamarádku Izabelu, jak se snaží vypadat střízlivě i přes rozmazanou řasenku a flek od kávy na bílé blůzce. Izabela na mě vrhne zamračený pohled. ,,No neboj, to není konec světa, máš zase o rok víc a co. Žádný div se nestane. Ber to z té lepší stránky. Ještě pořád vypadáš celkem k světu, máš dobře placenou práci, exmanžela, který je za vodou, a i když má milenky ve věku, který se spíše blíží nule než naopak, tak spolu celkem dobře vycházíte. No a k tomu dvojčata."
,,Tobě se to kecá," povzdechnu si a vypiji zbytek sklenice na ex. ,,Tobě bude čtyřicet až na podzim."
Absurdnost té poznámky nás rozesměje. Izabela je o pět měsíců mladší než já a celé naše kamarádství mi to předhazuje. No byly doby, kdy mi to nevadilo, ale ty už dávno odvál čas a dnes mám nějakou brečící náladu. Narozeniny jsem měla ve středu. Hned ráno mi volal Aleš, můj exmanžel. Neměla jsem náladu poslouchat řeči o štěstí, lásce atd. Na dárek si prý budu muset počkat do soboty na slavnostní oběd. Měla jsem na jazyku jízlivou poznámku, jestli s sebou vezme i tu svoji prsatou přítelkyni Jolanu, ale nakonec jsem jen polkla a poděkovala za přání.
Hned na to vpochodoval do mojí kanceláře šéf i z celým osazenstvem, velkou kyticí a šampaňským v ruce. Jeho přání se nápadně podobalo tomu od mého ex pouze s tím rozdílem, že jsem se nemohla šklebit tak, jak jsme se šklebila, když volal Aleš. Vykouzlila jsem ten nejhezčí úsměv, jakého jsem byla schopna a poděkovala všem za milé přání. Šéf mě srdečně objal a políbil. Bylo mu pětapadesát, vypadal na svůj věk celkem obstojně a když jsem do firmy před pěti lety po rozvodu nastupovala, tak měl i snahu mě sbalit. Brzy však pochopil, že tudy cesta nevede, a tak svou snahu mě dostat do postele vzdal a začal se scházet s buclatou účetní Martou. To, že měl doma ženu, děti a už i vnouče mu nedělalo žádné potíže. Postupně mi popřáli všichni a jako dárek jsem dostala dárkový poukaz do zlatnictví naproti přes ulici. To mě celkem mile překvapilo, něco takového jsem opravdu nečekala. Znovu jsem všem poděkovala a pozvala je na malé občerstvení, které jsem nachystala do naší zasedačky. Měli jsme takový zvyk, že kdo měl narozeniny, tak něco donesl a pak jsme si odpoledne sedli a chvíli poklábosili a dali si něco na zub. Vzhledem k tomu, že jsem měla kulatiny, tak jsem toho nechala nachystat trochu víc. Jsme celkem malá účetní firma, ale jakž takž spolu vycházíme, takže odpoledne proběhlo celkem ve veselé a povznesené náladě.
Domů jsem dorazila něco kolem sedmé. Moje dvojčata už netrpělivě čekala a téměř stejné přání jsem si vyslechla ten den už potřetí. Dostala jsem zase velkou kytici a dort. Moje dcera, která se ve svých necelých osmnácti letech cítí velmi dospělá a znalá všeho mi s vážnou tváří řekla, že bych si už konečně měla někoho najít a začít zase žít. Není prý normální, abych byla ve svém věku sama, jak kůl v plotě. Jen jsem se ušklíbla a dodala. ,, Kdyby to bylo tak jednoduché." Linda se na mě podívala pohledem, jako by ona byla matka a já nezbedná dcera. ,,Věčně tady s tebou nebudeme," řekla káravým hlasem. Když se otočila, tak jsem na ni vyplázla jazyk. Adam mě chytil kolem ramen a vlepil mi pusu na tvář. ,,Neboj mami, já tady s tebou ještě dlouho zůstanu, mě se jen tak rychle nezbavíš." Linda v kuchyni prostírala stůl a na svého o pět minut staršího bratra vrhla vražedný pohled plný síry. ,,Ty určitě, a pokud ano, tak se o tebe bude máma muset starat ještě v šedesáti a to v tvých šedesáti. Mamahotel to ti vyhovuje." Moje děti byly sice dvojčata a to jednovaječná, ale nemohly být víc rozdílní. Od malička byla Linda ta rozumná a poslušná a Adam prostě kluk, jak má být. Když byly malí, tak jsem to brala celkem sportovně, ale teď když se jim blížily osmnácté narozeniny, tak jsem začínala mít o Lindu strach. Neuměla se bavit, odvázat. Všechno brala příliš vážně. Když od nás Aleš odešel, tak jsem byla půl roku trochu mimo. No nějak jsem se nemohla smířit s tou rolí odvržené manželky. Linda převzala roli vedoucí naší domácnosti, a i když už od rozvodu uteklo hodně vody, nějak se té role nehodlala vzdát. Já už dávno neoplakávala svého ex. Teď jsem seděla poloopilá ve vlastním obýváku, zírala na svoji nejlepší kamarádku a přemýšlela, kde jsem udělala chybu, že tu neoslavuju s nějakým šarmantním chlápkem, který by mě nosil na rukou a na jinou se ani nepodíval (no to zní trochu přehnaně), ale tak přát si to snad můžu.
,,Je mi čtyřicet, mám povadlá prsa, začínající celulitidu, nejednu vrásku a chlapa bez kalhot jsem neviděla ani nepamatuju."
Izabela se na mě podívala a mávla rukou. ,,Celulitidu určitě nemáš a s tím ostatním se dá vždycky něco dělat."
,,No na plastické operace fakt nemám," ušklíbla jsem se kysele.
Izabela jich měla několik. Po třicítce s nimi začala a zatím prý neskončila. Chlapi pro ni byli spotřební zboží snad od patnácti. Byla vysoká, prsatá blondýnka s kovově modrýma očima. Její motto "Vejdi, ale neuškoď" mělo docela jiný význam. Nikdy ji nelákalo manželství, rodina, děti. Když se mi narodila dvojčata, přišla za mnou do porodnice, z dálky se na ně podívala a pronesla, že něco takového se jí určitě nikdy nestane. Ani se nepamatuji, že by je kdy pochovala. Začala je vnímat, až už s nimi byla celkem normální řeč, takže jim bylo už něco kolem osmi let. Vždycky jim ale kupovala dárky ať už to byly narozeniny, svátek nebo Vánoce.
,,Nikdo po tobě nechce, aby ses nechala řezat. Začni se konečně dívat kolem sebe. Chlapů je jak kvítí po dešti."
,,Tak tam kde se vyskytuji já, už pěkně dlouho nepršelo," zakvílela jsem.
,,Nebuď husa. Musíš se kolem sebe jen pořádně dívat." Izabela si chtěla dolít víno, ale flaška byla prázdná.
Zvedla jsem se, že donesu další i když jsem pochybovala, že ještě nějaké víno doma najdu. Izabela mě chytla za ruku a stáhla zpět na sedačku. ,,Nic už nenos. Mám dost. Zítra mě bude pěkně bolet hlava." Opřela se hlavou o sedačku a zavřela oči. V momentě spala. Přikryla jsem ji dekou a zhasla. No to byl teda večírek. Vzteky se mi chtělo brečet. Před dvěma lety jsem si v jednom okamžiku vlastní slabosti (vyspala jsem se o svých narozeninách se svým ex) slavnostně slíbila, že tyto kulatiny oslavím s panem ÚŽASNÝM, kterého náhodně potkám někde na ulici nebo třeba v obchoďáku. A místo pana ÚŽASNÉHO spí vedle moje opilá kamarádka. Nechtěla jsem se pouštět do černých myšlenek, a tak jsem si rychle odlíčila zbytky šminek a vyčistila zuby. Do zrcadla jsem se raději moc nedívala. Dnešek byl už dost depresivní a zítřek nebude lepší. Čeká mě oslava s rodinou, tedy děti, ex, jeho prsatá Jolana možná a naši. To zas bude fiasko. Moje matka si určitě připravila proslov o tom, že bych už konečně měla něco udělat se svým zpackaným životem a moje příliš rychle dospělá dcera jí bude přitakávat. Aleš se bude šklebit na tu svoji prsatici, která nemá o moc víc roků, než moje (naše) děti. A já se ze vzteku, abych nebrečela raději opiju. Poslední myšlenka, než jsem usnula patřila znovu mému ex. Napadlo mě, že bych měla na zítřejší oslavu vymyslet něco, aby ta jeho prsatá pijavice od něj utekla. Co to má být, už můj mozek nedokázal definovat. Tři flašky vína ve dvou dokázaly své, usnula jsem dřív, než jsem stačila položit hlavu na polštář.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama