"Věk je jenom číslo"

Obyčejné ženské....

26. srpna 2016 v 21:35 | Pisatelka
Konečně jsem doma, vyždímaná jako citrón, bolí mě všechno jakoby, mě přejel parní válec, ale šťastná jako blecha. Byl to úžasný zážitek a je to úplně něco jiného, než když rodíte vy. Ještě z auta jsem volala Izabele, že by mohla přijít a oslavit se mnou narození neteře. Ochotně souhlasila, protože ten její fotbalista zase něco měl (poslední dobou má NĚCO nějak často), takže nebude muset sama sedět u televize a při té příležitosti se prý domluvíme na ten zítřejší večírek. Na to jsem raději nereagovala. Stavila jsem se ještě v Lidlu koupit šampus, brambůrky a nějaké sýry. Kašlu na linii, dnes se bude slavit. Naši měli taky nachystaný šampus, ale když viděli, v jakém stavu jsem Honzu přivezla, tak ho táta zase vrátil zpět do ledničky. Máti tentokrát neměla žádné nevhodné poznámky na moji osobu. Chtěla slyšet všechny detaily z porodnice. V momentě, kdy jsem ve svém vyprávění došla až na porodní sál a na to, jak statečná Alice byla, brácha se opět pozvracel. Nechala jsem Honzu v péči rodičů a jela domů. Adam i Linda na mě netrpělivě čekali. Volala jsem jim ještě z porodnice.
,,No konečně jsi doma." Přivítala mě mezi dveřmi Linda a vzala mi z ruky nákupní tašku.
,,Vypadáš děsně," řekl Adam, který mi zase bral kabát.
,,Připadám si jako bych rodila sama," řekla jsem unaveně.
,,Chceš kávu nebo něco jiného?" Zeptala se starostlivě Linda.
,,Jo kávu si dám." To už jsem seděla v obýváku, nohy na stole (i když za to sama dvojčatům nadávám, no spíš Adamovi), hlavu opřenou o sedačku a zavřené oči. Proč já kráva jsem volala Izabele, že budeme slavit, když jsem tak unavená, že nevím, jestli mám vůbec sílu zvednout se ze sedačky, natož tady do pozdních hodin popíjet, když bych si nejraději lehla a spala. Než jsem ale stačila vstát a zavolat Izabele, že to dneska asi nedávám, tak zazvonil zvonek. Moje neúnavná kamarádka už byla u nás. Vletěla do obýváku jak velká voda.
,,Nazdar tetičko." Na to, že jí její fotbalista dal dnes zase košem měla podezřele dobrou náladu.
Kývla jsem na pozdrav a dál seděla se zavřenýma očima.
,,No ty teda vypadáš, musel to být fakt mazec."
,,Alice byla úžasná, zvládla to skvěle, ovšem Honza mi dal zabrat. Jestli budou mít ještě další dítě, tak ho nesmíme do porodnice vůbec pustit." Izabela si nechala vyprávět všechny detaily. Přesunuly jsme se do kuchyně. Chystala jsem nám něco na zub.
,,Hele a co ten zítřek?"
Ještě pořád se mně na ten večírek nechtělo, ale znala jsem Izabelu, a nakonec mě stejně vždycky ukecala, přesto jsem se zkusila vymluvit.
,,Já nevím, chci zajít s dvojčaty za Alicí a mám tolik práce, že budu uklízet do noci. V týdnu jsem nic nestíhala a koš na žehlení mě straší i ve snu."
Izabela jen mávla rukou a ujídala sýr a olivy.
,,A stejně tam skoro nikoho neznám," zkusila jsem další (ovšem zbytečný) argument.
,,A vůbec, proč tě Milan pozval, já myslela, že se moc nevídáte?"
Milan byl Izabelina velká láska. Chodili spolu přes tři roky a byl to jediný chlap u kterého na chvíli uvažovala, že si s ním pořídí dítě. Proč se rozešli dodnes nevím, ale je to už pět let a pořád jsou nějak v kontaktu. Někdy jí říkám, že spolu stejně nakonec skončí, nemá ráda, když to říkám a vždycky je na mě naštvaná, takže jí není asi tak lhostejný, jak se snaží předstírat.
,,A proč ne?"
Znám ji fakt dobře, takže vím, kdy se nemám ptát. Dnes mi to nějak nedalo.
,,Já jen, že jsi nevzpomínala, že nějak komunikujete. A co na to tvůj fotbalista?"
Izabela se napila šampusu.
,,Prostě mě pozval na večírek s tím, že mám přivést nějaké kamarádky."
Aha, takže téma Milan je tabu. Pochopila jsem. Vím, že mi to nakonec stejně řekne, ale až bude chtít ona sama.
,,Ale když půjdu slibuješ že mě nenecháš samotnou a neodejdeš s někým neodolatelným objevem?" Zeptala jsem se ve srandě.
Izabela a večírky byla totiž nebezpečná kombinace. Vždycky tam někoho splašila. Jasně byla kočka, a i ve svém věku téměř čtyřiceti let vypadala daleko mladší. Něco bylo zásluhou genetiky, něco kosmetiky a něco málo plastiky. I když jsme byly každá jiná, tak naše kamarádství přetrvalo tolik let. Dodnes si vzpomínám, jak mě máma ve třech letech dovedla poprvé do školky. Nikoho jsem tam neznala, naši se zrovna přestěhovali na druhý konec města, takže všichni moji panelákoví a pískoví kamarádi zůstali tam. Seděla jsem ve třídě a popotahovala. Nějaký kluk mě praštil do zad a tehdy vystartovala modrooká blondýnka a vrátila mu to. Od té doby jsme byly pořád spolu. Pak základka a gympl. Vzpomínky mně běžely hlavou jako film. Ze vzpomínek mě vyrušil Izabelin hlas.
,,Znát tam budeš skoro všechny neboj a nuda tam nebude určitě a co víš, kde můžeš někoho zajímavého potkat."
,,Jasně, zrovna na mě tam bude někdo čekat," řekla jsem pochybovačně.
,,Když už nic, tak se zadarmo najíme a napijeme."
,,Tak přece Milanovi něco koupíme když slaví narozeniny?"
Izabela se zatváří tak nějak tajemně.
,,Já už dárek mám to neřeš a jako vstupné je stejně něco domácí výroby."
,,Ty mi něco tajíš, znám tě, tak ven s tím." Uhodím na ni. Začne se na židli ošívat.
,,Netajím nic, neboj a bude to fajn, uvidíš."
Co může být fajn na tom když svobodní nebo rozvedení čtyřicátníci pořádají večírek za účelem naprosto jasným, asi ne všichni, ale aslespoň někdo si užije sex.
Vzala jsem šampus a talíř a šla do obýváku.
,,No tak Andreo, víš jak dlouho jsme spolu nikde nebyly."
,,Vím, přesně sedm měsíců, co randíš s tím svým fotbalistou," podotkla jsem kysele a možná i trochu závistivě.
Izabela si sedla na sedačku a natáhla svoje dlouhé nohy. Ty jsem jí vždycky záviděla.
,,Mohla by jít s námi Alena? Pavel i s dětma jsou u rodičů a ona mě zvala do kina, ale řekla jsem jí, že mám jít už s tebou na tu narozeninovou oslavu." Napadlo mě to až teď. Mohla by nás hlídat obě.
,,Tak vidíš, že jsi chtěla jít," ušklíbla se Izabela. ,,Jasně, aspoň bude legrace, tu Alena nikdy nezkazí."
,,No hlavně já budu hlídat tebe a ona zase mě."
,,Copak naše paní zodpovědná potřebuje hlídat?"
,,Jo potřebuji," odsekla jsem. Izabelu to rozesmálo. Každá z nás měla k mužům jiný přístup, ale obě jsme byly ženské, obyčejné ženské, které touží po pohlazení, lásce, obyčejných věcech, které jsou pak vlastně neobyčejné, když je děláte ve dvou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jarda Jarda | 12. ledna 2017 v 21:00 | Reagovat

http://www.humr.cz/wow/nejvetsi-hokejova-bitka-v-dejinach-kanada-vs-sovetsky-svaz-v-v-piestanech/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama