"Věk je jenom číslo"

Porod + zlomená ruka = neteř

23. srpna 2016 v 21:02 | Pisatelka
Tak se naše rodina rozšířila o dalšího člena. Alice porodila před pátou hodinou odpoledne zdravou 3,5 kilovou holčičku, které dali jméno (světe div se) Ina po naší mamince. Do porodnice jsem dorazila něco po půl třetí. Honza byl pořád na sesterně. Když jsem ho uviděla měla jsem chuť se rozesmát. Vypadal strašně. Sestřička mně přede dveřmi řekla, že by možná bylo lepší, kdyby už na sál nechodil.
,,Odvezu tě domů," navrhla jsem mu.
,,V žádném případě," řekl Honza a začal se nadavovat. ,,Já to vydržím."
,,No jestli si myslíš, že tě nechám jít na sál, aby jsi tam před Alicí zase zvracel nebo s sebou někde praštil, tak na to velice rychle zapomeň."
Honza se na mě podívá, oči podlité krví, asi jak zvracel, bledý stejně jako to lůžko, na kterém leží.
,,Musím tam být, vydrželi to jiný, vydržím to taky," hlesne a rychle zavře oči.
,,No jak myslíš, ale varuju tě. Jedno špatné nadechnutí nebo náznak toho, že je ti zle a nechám tě tady zamknout a Alici uvidíš až bude mít všechno za sebou."
Kývne, ale oči neotevře. Vím určitě, že dojde na moje slova, ale nechci se s ním hádat. Je mi ho vlastně líto, můj mladší bráška, který se mě vždycky zastával, když mě máma pořád za něco nadávala.
Řeknu mu, že se jdu podívat na Alici. Chce jít se mnou. Zkusí si sednout, ale skončí zase vleže se zavřenýma očima. Nechám Honzu samotného a jdu se podívat na švagrovou. Alice se snaží držet, ale je vidět, že je unavená a už by to raději měla za sebou.
,,Co Honza?"
Ukážu palcem k zemi a ona se usměje.
,,Můžu tě o něco poprosit." Ptá se úplně zbytečně. Třeba se nechám vystřelit na Mars, jen aby byla v pohodě.
,,Jasně," kývnu.
,,Drž ho co nejdál od sálu, teda až to začne. Při pohledu na něj mám pocit, že kontrakce přestávají."
Chci, aby Alice byla v pohodě i za cenu toho, že budu muset někam zamčít nebo přivázat vlastního bratra. Hned se ptám sestry, jestli v nouzi nejvyšší nemůže zamčít bratra na sesterně. Sestra se usměje a řekne, že něco vymyslíme. Jsem ráda, že tady mám spojence, protože si nejsem jistá, jestli bych na bráchu sama stačila a s Alicí počítat nemůžu, ta má co dělat sama se sebou. Alice má zase další kontrakci, utřu jí čelo a navlhčím rty. A tak další hodinu a půl běhám mezi pokojem Alice a sesternou, protože brácha se dožaduje účasti u porodu, a dokonce zkouší uplatit sestřičku, že by ho tam mohla odvést na vozíku, který stojí na chodbě, když se mu tak podlamují nohy. Statečně mu lžu, že zatím Alice ještě nerodí i když vím, že se to už blíží a nějak tuším, že ten "účastník zájezdu" budu já. Po půl páté na mě sestra nenápadně zamrká. Kývnu, že chápu.
,,Jdu se zase podívat na Alici," řeknu Honzovi.
,,Myslím, že už můžu vstát a jít tam s tebou," hlesne. Nechám ho, ať zkusí vstát, ale schválně mu nepomůžu. Vzdychne a za chvíli zase leží na lůžku. Pomalu odcházím, jako by se nic nedělo, ale jakmile zavřu dveře, tak se rozběhu na sál. A pak to šlo všechno zatracené rychle. Stojím Alici za hlavou, držím ji za ruku a snažím se tlačit s ní. Na moment mě napadne, že mi to brácha asi nikdy neodpustí. Za chvíli už slyším křik miminka a doktora, jak říká.
,,Tak maminko, máte zdravou, krásnou holčičku. Gratuluji."
Alice se šťastně usměje a čeká až jí sestra položí malou na břicho.
,,Jak se bude jmenovat?" Zeptá se sestra s úsměvem.
,,Ina," řekne se slzami v očích Alice. ,,Ina Mašlíková."
Pohladím svou neteř po ručičce a cítím, jak mi tečou slzy. Sestřička, řekne Alici, že musí malou zvážit a změřit a ujistí ji, že ji za chvíli bude mít zase zpátky. Alice mě prosí, abych šla všechno vyfotit.
,,To víš, že to nafotím. Pak budu muset ovšem sdělit Honzovi, že už je po všem."
Alice mávne rukou. ,,Neboj bude rád, že u toho nakonec nemusel být, znáš ho."
,,Jen aby," řeknu pochybovačně. Jdu fotit svoji malou neteř. Je pořád ještě taková pokrčená, červená, ale krásná.
Najednou za sebou uslyším sestru, jak se udiveně ptá.
,,Co tady děláte?"
Otočím se a vidím Honzu, jak se opírá o futra a přeskakuje pohledem s Alice, která leží pořád s roztaženýma nohama na koze, na malý uzlíček, který drží sestra. Zbledne, nadechne se, neřekne ani slovo a znovu omdlí. Bohužel tak nešťastně, že si při pádu zlomí ruku, takže musím ještě čekat než mu to zrengenují a zasádrují. Domů ho vezu zdrogovaného (dali mu nějakou injekci proti bolesti) a se sádrou na ruce. Myslím, že mu ještě pořádně nedošlo, že je táta.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama