"Věk je jenom číslo"

Budu brzy teta, takže fakt asi stárnu!

23. srpna 2016 v 7:37 | Pisatelka
Konečně je pátek. Zrovna jsem se vrátila z obědu. Snad to do čtyř nějak přežiju. Na stole na mě čeká nevyřízená pošta, mám psát ještě dva maily, do kterých se mi zrovna moc nechce a šéf očekává, že ještě přepíšu nějaké papíry, které mně v mé nepřítomnosti (to on dělá rád) položil na stůl. Alena nakoukne do kanclu a hukne na mě.
,,Chceš kafé?"
Přikývnu a podám jí hrnek. Je to máš poobědový rituál.
Dopoledne volala Izabela. Opět jsem si vyslechla přednášku o tom, že když budu pořád sedět doma, tak nemůžu čekat, že potkám pana ÚŽASNÉHO. Lákala mě totiž na nějaký večírek, na kterém budou zaručeně jen samí nezadaní chlapi. Izabela pořád navštěvovala takové večírky. Ona si na rozdíl ode mě fakt uměla užívat života. Pod tíhou argumentů, a hlavně abych se jí zbavila (dokázala být někdy dost otravná) jsem nakonec souhlasila. Litovala jsem hned, jak jsem telefon položila. Co tam budu dělat, nikoho kromě Izabely tam určitě nebudu znát.
Alena přede mě položila čerstvou kávu. Vůně se linula celou kanceláři. Sedla si na roh mého stolu a zeptala se.
,,Co víkend?"
Zavrtěla jsem hlavou, že nic neobvyklého.
,,Nechceš jít se mnou do kina?"
,,Co hrají?"
,,Nevím," přiznala Alena. ,,Pavel jede s dětma k rodičům, tak budu mít volno."
,,Nemůžu, slíbila jsem Izabele, že s ní půjdu na nějaký pitomý večírek. Shání mně intenzivně chlapa. Někdy mám dojem, že se tajně domluvila s máti."
Alena se zasměje a napije se kávy. ,,Nevypadáš, že se ti tam chce."
,,Nechce. Nemám chuť jít na večírek, kde budou všichni předem vědět, že jsem zoufalka co nemá chlapa." Vzdychnu.
,,Prosím tě, jenom chtít. Slintají tady po tobě všichni chlapi domácí i přespolní."
Vyvalím na Alenu oči. Ta jen mávne rukou.
Zazvoní telefon. Rychle hovor vyřídím. Alena zatím přesedne ze stolu na židli.
,,Kdybys chtěla, taky ti můžu dohodit chlapa."
Obrátím oči. ,,Co pořád všichni máte. Máti, Linda, Izabela,a i TY BRUTE?"
Alenu mám ráda. Je o čtyři roky mladší než já. Dvě děti, manžel a tchýně, kterou nesnáší (má moje sympatie, já tu svoji taky ne), takže máme mnoho společného. Přes okraj hrníčku se na mě usmívá.
,,Jen se běž hezky bavit. Nikdy nevíš, kde, na koho narazíš."
Znovu zazvoní telefon. Alena ukáže, že mi drží palce a odchází k sobě. Vyřídím další hovor. Od toho tady přece jsem, za to beru každý měsíc výplatu. Začnu konečně psát ten mail. Asi v půlce mě vyruší mobil. Volá brácha. Rychle ho zvednu, protože Alice má každým dnem rodit. No snad to bude brzy, jinak brácha asi zblázní. Ze špitálu ji už do porodu určitě nepustí, jasně to primář bráchovi řekl, takže ho odsoudil k naprostému zoufalství, protože můj bratr je IT specialista, což v překladu znamená naprosto nepraktický pro běžný život.
,,Už to začalo," ozve se z telefonu a pak to hned položí.
No paráda, rodí se mi neteř nebo synovec (zatím nevíme co to bude, protože budoucí rodiče se chtějí nechat překvapit) a nastávající tatínek podá pouze strohé informace. Vytočím zpátky jeho číslo, ale je obsazeno. Aha, takže bratr vyvolává do celého světa. No nic, počkám a zkusím to za chvíli znovu. Zase nic. Už nemůžu pracovat. Vzpomínám, jak jsem rodila já. Všechno bylo naplánované, takže jsme přesně věděli, že dvojčata přijdou na svět prvního září. I když jsem měla snahu rodit normální cestou, nakonec mi museli udělat císařský řez. I tak to byl nejkrásnější den v mém životě. Aleš plakal, už nikdy jsem ho pak neviděla uronit ani slzu. Takže další pokus zavolat bratrovi byl opět neúspěšný. Nakonec jsem ze strachu, co se děje vytočila mámu.
,,Prosím?"
Vidí přece, že volám já, tak proč to povýšenecké prosím. Spolka jsem jedovatou poznámku.
,,Mami volal Honza že rodí, ale než jsem se stačila na něco zeptat, tak položil, ale už se mu nemůžu zpátky dovolat."
,,Je tam už od rána, volala Alice, aby přijel, nějak kolem osmé jí začaly kontrakce."
Bylo mi Alice líto. Ne kvůli porodu, ale protože jak znám Honzu, tak Alice bude muset být oporou jemu.
,,Stejně ho nakonec vynesou ze sálu ještě než se to narodí, to nedá. Nechápu, že tam chtěl být, Alice by to pochopila."
Mamá byla mistr v převracení témat.
,,A co to rande?" Vůbec mně nedošlo, na co se ptá.
,,Něco mi uniklo?" zeptala jsem se opatrně.
,,Andreo nedělej, že nevíš o čem mluvím."
,,No nevím,"
,,Přece pan Aleš, syn kamarády jedné mojí kamarádky," vysvětlovala zbytečně máti. Moc dobře jsme věděla o kom mluví, ale dělala jsem blbou. Už to jméno ALEŠ. Přece nepůjdu na rande s někým, kdo se jmenuje stejně jako můj bývalý. Rychle jsem hovor ukončila s ujištěním, že jí brzy zavolám. Znovu jsem vytočila Honzu. Po druhém zazvonění telefon zvedl. Než se stačil vůbec nadechnout, tak jsem na něj uhodila.
,,Jsi normální, kde pořád voláš a co Alice?"
,,Andreo to jsem já." Alicin hlas zní unaveně.
,,Ježíši co se stalo, kde je Honza?" Ze strachu se mi udělá zle.
,,Hádej?" Zeptá se Alice a její hlas už zní o poznání líp.
,,Ale ne. Je to moc zlé?" Už když se ptám, tak vím, že je. Jinak by telefon vzal Honza.
,,Dvakrát omdlel a třikrát zvracel. Ale za žádnou cenu nechce domů. Teď leží na sesterně. Myslíš, že by ho uspali?"
Napadne mě, že když má Alice ještě smysl pro humor, tak je to zatím v pohodě.
,,Zavolám šéfovi a hned přijedu. Odvezu ho domů."
,,Řekl, že se klidně přiváže na porodním sále. Chce být u porodu. Já ale nemůžu rodit, když zvrací a omdlívá."
,,Neboj, za chvíli jsem tam. Vydrž. Teda nemusíš vydržet, klidně můžeš rodit." Mluvím nesmysly.
,,Kontrakce jsou po pěti minutách, a doktor říkal, že to bude ještě chvíli trvat. Promiň, mám...." slyším jak se Alice snaží prodýchat další kontrakci. Na nic nečekám. Típnu mobil a točím šéfa. Zvedne to hned. Má pro tuhle akci pochopení. Zažertuje něco v tom smyslu, ať se mi tam moc nezalíbí a nechci si mateřskou ještě zopakovat. Kdo by prý dělal moji práci. Ujistím ho, že já už budu rodit jedině v dalším životě. Rychle vypnu počítač a letím říct Aleně, že musím do porodnice. Pochybovačně se na mě podívá.
,,Že ses nepochlubila, ani to na tobě není vidět." Civím na ni jako na zjevení. Začne se smát a já taky.
,,Ty jsi fakt blbá," řeknu se smíchem.
,,No co, musela jsem tě nějak rozptýlit. Vypadáš pěkně vyděšeně."
,,Brácha na střídačku omdlévá a zvrací, ale nechce domů. Musím Alici zachránit," vysvětluji zbytečně.
Alena se mnou pracuje pět let. Ví z mého života kdeco a to, že se snažíme ode dne, co se můj bratr dozvěděl, že bude otcem, vymluvit mu účast u porodu ví samo taky. Mávnu na ni a letím na parkoviště. No tak jsem si konec pracovního týdne fakt nepředstavovala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama