"Věk je jenom číslo"

Srpen 2016

Obyčejné ženské....

26. srpna 2016 v 21:35 | Pisatelka
Konečně jsem doma, vyždímaná jako citrón, bolí mě všechno jakoby, mě přejel parní válec, ale šťastná jako blecha. Byl to úžasný zážitek a je to úplně něco jiného, než když rodíte vy. Ještě z auta jsem volala Izabele, že by mohla přijít a oslavit se mnou narození neteře. Ochotně souhlasila, protože ten její fotbalista zase něco měl (poslední dobou má NĚCO nějak často), takže nebude muset sama sedět u televize a při té příležitosti se prý domluvíme na ten zítřejší večírek. Na to jsem raději nereagovala. Stavila jsem se ještě v Lidlu koupit šampus, brambůrky a nějaké sýry. Kašlu na linii, dnes se bude slavit. Naši měli taky nachystaný šampus, ale když viděli, v jakém stavu jsem Honzu přivezla, tak ho táta zase vrátil zpět do ledničky. Máti tentokrát neměla žádné nevhodné poznámky na moji osobu. Chtěla slyšet všechny detaily z porodnice. V momentě, kdy jsem ve svém vyprávění došla až na porodní sál a na to, jak statečná Alice byla, brácha se opět pozvracel. Nechala jsem Honzu v péči rodičů a jela domů. Adam i Linda na mě netrpělivě čekali. Volala jsem jim ještě z porodnice.
,,No konečně jsi doma." Přivítala mě mezi dveřmi Linda a vzala mi z ruky nákupní tašku.
,,Vypadáš děsně," řekl Adam, který mi zase bral kabát.
,,Připadám si jako bych rodila sama," řekla jsem unaveně.
,,Chceš kávu nebo něco jiného?" Zeptala se starostlivě Linda.
,,Jo kávu si dám." To už jsem seděla v obýváku, nohy na stole (i když za to sama dvojčatům nadávám, no spíš Adamovi), hlavu opřenou o sedačku a zavřené oči. Proč já kráva jsem volala Izabele, že budeme slavit, když jsem tak unavená, že nevím, jestli mám vůbec sílu zvednout se ze sedačky, natož tady do pozdních hodin popíjet, když bych si nejraději lehla a spala. Než jsem ale stačila vstát a zavolat Izabele, že to dneska asi nedávám, tak zazvonil zvonek. Moje neúnavná kamarádka už byla u nás. Vletěla do obýváku jak velká voda.
,,Nazdar tetičko." Na to, že jí její fotbalista dal dnes zase košem měla podezřele dobrou náladu.
Kývla jsem na pozdrav a dál seděla se zavřenýma očima.
,,No ty teda vypadáš, musel to být fakt mazec."
,,Alice byla úžasná, zvládla to skvěle, ovšem Honza mi dal zabrat. Jestli budou mít ještě další dítě, tak ho nesmíme do porodnice vůbec pustit." Izabela si nechala vyprávět všechny detaily. Přesunuly jsme se do kuchyně. Chystala jsem nám něco na zub.
,,Hele a co ten zítřek?"
Ještě pořád se mně na ten večírek nechtělo, ale znala jsem Izabelu, a nakonec mě stejně vždycky ukecala, přesto jsem se zkusila vymluvit.
,,Já nevím, chci zajít s dvojčaty za Alicí a mám tolik práce, že budu uklízet do noci. V týdnu jsem nic nestíhala a koš na žehlení mě straší i ve snu."
Izabela jen mávla rukou a ujídala sýr a olivy.
,,A stejně tam skoro nikoho neznám," zkusila jsem další (ovšem zbytečný) argument.
,,A vůbec, proč tě Milan pozval, já myslela, že se moc nevídáte?"
Milan byl Izabelina velká láska. Chodili spolu přes tři roky a byl to jediný chlap u kterého na chvíli uvažovala, že si s ním pořídí dítě. Proč se rozešli dodnes nevím, ale je to už pět let a pořád jsou nějak v kontaktu. Někdy jí říkám, že spolu stejně nakonec skončí, nemá ráda, když to říkám a vždycky je na mě naštvaná, takže jí není asi tak lhostejný, jak se snaží předstírat.
,,A proč ne?"
Znám ji fakt dobře, takže vím, kdy se nemám ptát. Dnes mi to nějak nedalo.
,,Já jen, že jsi nevzpomínala, že nějak komunikujete. A co na to tvůj fotbalista?"
Izabela se napila šampusu.
,,Prostě mě pozval na večírek s tím, že mám přivést nějaké kamarádky."
Aha, takže téma Milan je tabu. Pochopila jsem. Vím, že mi to nakonec stejně řekne, ale až bude chtít ona sama.
,,Ale když půjdu slibuješ že mě nenecháš samotnou a neodejdeš s někým neodolatelným objevem?" Zeptala jsem se ve srandě.
Izabela a večírky byla totiž nebezpečná kombinace. Vždycky tam někoho splašila. Jasně byla kočka, a i ve svém věku téměř čtyřiceti let vypadala daleko mladší. Něco bylo zásluhou genetiky, něco kosmetiky a něco málo plastiky. I když jsme byly každá jiná, tak naše kamarádství přetrvalo tolik let. Dodnes si vzpomínám, jak mě máma ve třech letech dovedla poprvé do školky. Nikoho jsem tam neznala, naši se zrovna přestěhovali na druhý konec města, takže všichni moji panelákoví a pískoví kamarádi zůstali tam. Seděla jsem ve třídě a popotahovala. Nějaký kluk mě praštil do zad a tehdy vystartovala modrooká blondýnka a vrátila mu to. Od té doby jsme byly pořád spolu. Pak základka a gympl. Vzpomínky mně běžely hlavou jako film. Ze vzpomínek mě vyrušil Izabelin hlas.
,,Znát tam budeš skoro všechny neboj a nuda tam nebude určitě a co víš, kde můžeš někoho zajímavého potkat."
,,Jasně, zrovna na mě tam bude někdo čekat," řekla jsem pochybovačně.
,,Když už nic, tak se zadarmo najíme a napijeme."
,,Tak přece Milanovi něco koupíme když slaví narozeniny?"
Izabela se zatváří tak nějak tajemně.
,,Já už dárek mám to neřeš a jako vstupné je stejně něco domácí výroby."
,,Ty mi něco tajíš, znám tě, tak ven s tím." Uhodím na ni. Začne se na židli ošívat.
,,Netajím nic, neboj a bude to fajn, uvidíš."
Co může být fajn na tom když svobodní nebo rozvedení čtyřicátníci pořádají večírek za účelem naprosto jasným, asi ne všichni, ale aslespoň někdo si užije sex.
Vzala jsem šampus a talíř a šla do obýváku.
,,No tak Andreo, víš jak dlouho jsme spolu nikde nebyly."
,,Vím, přesně sedm měsíců, co randíš s tím svým fotbalistou," podotkla jsem kysele a možná i trochu závistivě.
Izabela si sedla na sedačku a natáhla svoje dlouhé nohy. Ty jsem jí vždycky záviděla.
,,Mohla by jít s námi Alena? Pavel i s dětma jsou u rodičů a ona mě zvala do kina, ale řekla jsem jí, že mám jít už s tebou na tu narozeninovou oslavu." Napadlo mě to až teď. Mohla by nás hlídat obě.
,,Tak vidíš, že jsi chtěla jít," ušklíbla se Izabela. ,,Jasně, aspoň bude legrace, tu Alena nikdy nezkazí."
,,No hlavně já budu hlídat tebe a ona zase mě."
,,Copak naše paní zodpovědná potřebuje hlídat?"
,,Jo potřebuji," odsekla jsem. Izabelu to rozesmálo. Každá z nás měla k mužům jiný přístup, ale obě jsme byly ženské, obyčejné ženské, které touží po pohlazení, lásce, obyčejných věcech, které jsou pak vlastně neobyčejné, když je děláte ve dvou.

Porod + zlomená ruka = neteř

23. srpna 2016 v 21:02 | Pisatelka
Tak se naše rodina rozšířila o dalšího člena. Alice porodila před pátou hodinou odpoledne zdravou 3,5 kilovou holčičku, které dali jméno (světe div se) Ina po naší mamince. Do porodnice jsem dorazila něco po půl třetí. Honza byl pořád na sesterně. Když jsem ho uviděla měla jsem chuť se rozesmát. Vypadal strašně. Sestřička mně přede dveřmi řekla, že by možná bylo lepší, kdyby už na sál nechodil.
,,Odvezu tě domů," navrhla jsem mu.
,,V žádném případě," řekl Honza a začal se nadavovat. ,,Já to vydržím."
,,No jestli si myslíš, že tě nechám jít na sál, aby jsi tam před Alicí zase zvracel nebo s sebou někde praštil, tak na to velice rychle zapomeň."
Honza se na mě podívá, oči podlité krví, asi jak zvracel, bledý stejně jako to lůžko, na kterém leží.
,,Musím tam být, vydrželi to jiný, vydržím to taky," hlesne a rychle zavře oči.
,,No jak myslíš, ale varuju tě. Jedno špatné nadechnutí nebo náznak toho, že je ti zle a nechám tě tady zamknout a Alici uvidíš až bude mít všechno za sebou."
Kývne, ale oči neotevře. Vím určitě, že dojde na moje slova, ale nechci se s ním hádat. Je mi ho vlastně líto, můj mladší bráška, který se mě vždycky zastával, když mě máma pořád za něco nadávala.
Řeknu mu, že se jdu podívat na Alici. Chce jít se mnou. Zkusí si sednout, ale skončí zase vleže se zavřenýma očima. Nechám Honzu samotného a jdu se podívat na švagrovou. Alice se snaží držet, ale je vidět, že je unavená a už by to raději měla za sebou.
,,Co Honza?"
Ukážu palcem k zemi a ona se usměje.
,,Můžu tě o něco poprosit." Ptá se úplně zbytečně. Třeba se nechám vystřelit na Mars, jen aby byla v pohodě.
,,Jasně," kývnu.
,,Drž ho co nejdál od sálu, teda až to začne. Při pohledu na něj mám pocit, že kontrakce přestávají."
Chci, aby Alice byla v pohodě i za cenu toho, že budu muset někam zamčít nebo přivázat vlastního bratra. Hned se ptám sestry, jestli v nouzi nejvyšší nemůže zamčít bratra na sesterně. Sestra se usměje a řekne, že něco vymyslíme. Jsem ráda, že tady mám spojence, protože si nejsem jistá, jestli bych na bráchu sama stačila a s Alicí počítat nemůžu, ta má co dělat sama se sebou. Alice má zase další kontrakci, utřu jí čelo a navlhčím rty. A tak další hodinu a půl běhám mezi pokojem Alice a sesternou, protože brácha se dožaduje účasti u porodu, a dokonce zkouší uplatit sestřičku, že by ho tam mohla odvést na vozíku, který stojí na chodbě, když se mu tak podlamují nohy. Statečně mu lžu, že zatím Alice ještě nerodí i když vím, že se to už blíží a nějak tuším, že ten "účastník zájezdu" budu já. Po půl páté na mě sestra nenápadně zamrká. Kývnu, že chápu.
,,Jdu se zase podívat na Alici," řeknu Honzovi.
,,Myslím, že už můžu vstát a jít tam s tebou," hlesne. Nechám ho, ať zkusí vstát, ale schválně mu nepomůžu. Vzdychne a za chvíli zase leží na lůžku. Pomalu odcházím, jako by se nic nedělo, ale jakmile zavřu dveře, tak se rozběhu na sál. A pak to šlo všechno zatracené rychle. Stojím Alici za hlavou, držím ji za ruku a snažím se tlačit s ní. Na moment mě napadne, že mi to brácha asi nikdy neodpustí. Za chvíli už slyším křik miminka a doktora, jak říká.
,,Tak maminko, máte zdravou, krásnou holčičku. Gratuluji."
Alice se šťastně usměje a čeká až jí sestra položí malou na břicho.
,,Jak se bude jmenovat?" Zeptá se sestra s úsměvem.
,,Ina," řekne se slzami v očích Alice. ,,Ina Mašlíková."
Pohladím svou neteř po ručičce a cítím, jak mi tečou slzy. Sestřička, řekne Alici, že musí malou zvážit a změřit a ujistí ji, že ji za chvíli bude mít zase zpátky. Alice mě prosí, abych šla všechno vyfotit.
,,To víš, že to nafotím. Pak budu muset ovšem sdělit Honzovi, že už je po všem."
Alice mávne rukou. ,,Neboj bude rád, že u toho nakonec nemusel být, znáš ho."
,,Jen aby," řeknu pochybovačně. Jdu fotit svoji malou neteř. Je pořád ještě taková pokrčená, červená, ale krásná.
Najednou za sebou uslyším sestru, jak se udiveně ptá.
,,Co tady děláte?"
Otočím se a vidím Honzu, jak se opírá o futra a přeskakuje pohledem s Alice, která leží pořád s roztaženýma nohama na koze, na malý uzlíček, který drží sestra. Zbledne, nadechne se, neřekne ani slovo a znovu omdlí. Bohužel tak nešťastně, že si při pádu zlomí ruku, takže musím ještě čekat než mu to zrengenují a zasádrují. Domů ho vezu zdrogovaného (dali mu nějakou injekci proti bolesti) a se sádrou na ruce. Myslím, že mu ještě pořádně nedošlo, že je táta.

Budu brzy teta, takže fakt asi stárnu!

23. srpna 2016 v 7:37 | Pisatelka
Konečně je pátek. Zrovna jsem se vrátila z obědu. Snad to do čtyř nějak přežiju. Na stole na mě čeká nevyřízená pošta, mám psát ještě dva maily, do kterých se mi zrovna moc nechce a šéf očekává, že ještě přepíšu nějaké papíry, které mně v mé nepřítomnosti (to on dělá rád) položil na stůl. Alena nakoukne do kanclu a hukne na mě.
,,Chceš kafé?"
Přikývnu a podám jí hrnek. Je to máš poobědový rituál.
Dopoledne volala Izabela. Opět jsem si vyslechla přednášku o tom, že když budu pořád sedět doma, tak nemůžu čekat, že potkám pana ÚŽASNÉHO. Lákala mě totiž na nějaký večírek, na kterém budou zaručeně jen samí nezadaní chlapi. Izabela pořád navštěvovala takové večírky. Ona si na rozdíl ode mě fakt uměla užívat života. Pod tíhou argumentů, a hlavně abych se jí zbavila (dokázala být někdy dost otravná) jsem nakonec souhlasila. Litovala jsem hned, jak jsem telefon položila. Co tam budu dělat, nikoho kromě Izabely tam určitě nebudu znát.
Alena přede mě položila čerstvou kávu. Vůně se linula celou kanceláři. Sedla si na roh mého stolu a zeptala se.
,,Co víkend?"
Zavrtěla jsem hlavou, že nic neobvyklého.
,,Nechceš jít se mnou do kina?"
,,Co hrají?"
,,Nevím," přiznala Alena. ,,Pavel jede s dětma k rodičům, tak budu mít volno."
,,Nemůžu, slíbila jsem Izabele, že s ní půjdu na nějaký pitomý večírek. Shání mně intenzivně chlapa. Někdy mám dojem, že se tajně domluvila s máti."
Alena se zasměje a napije se kávy. ,,Nevypadáš, že se ti tam chce."
,,Nechce. Nemám chuť jít na večírek, kde budou všichni předem vědět, že jsem zoufalka co nemá chlapa." Vzdychnu.
,,Prosím tě, jenom chtít. Slintají tady po tobě všichni chlapi domácí i přespolní."
Vyvalím na Alenu oči. Ta jen mávne rukou.
Zazvoní telefon. Rychle hovor vyřídím. Alena zatím přesedne ze stolu na židli.
,,Kdybys chtěla, taky ti můžu dohodit chlapa."
Obrátím oči. ,,Co pořád všichni máte. Máti, Linda, Izabela,a i TY BRUTE?"
Alenu mám ráda. Je o čtyři roky mladší než já. Dvě děti, manžel a tchýně, kterou nesnáší (má moje sympatie, já tu svoji taky ne), takže máme mnoho společného. Přes okraj hrníčku se na mě usmívá.
,,Jen se běž hezky bavit. Nikdy nevíš, kde, na koho narazíš."
Znovu zazvoní telefon. Alena ukáže, že mi drží palce a odchází k sobě. Vyřídím další hovor. Od toho tady přece jsem, za to beru každý měsíc výplatu. Začnu konečně psát ten mail. Asi v půlce mě vyruší mobil. Volá brácha. Rychle ho zvednu, protože Alice má každým dnem rodit. No snad to bude brzy, jinak brácha asi zblázní. Ze špitálu ji už do porodu určitě nepustí, jasně to primář bráchovi řekl, takže ho odsoudil k naprostému zoufalství, protože můj bratr je IT specialista, což v překladu znamená naprosto nepraktický pro běžný život.
,,Už to začalo," ozve se z telefonu a pak to hned položí.
No paráda, rodí se mi neteř nebo synovec (zatím nevíme co to bude, protože budoucí rodiče se chtějí nechat překvapit) a nastávající tatínek podá pouze strohé informace. Vytočím zpátky jeho číslo, ale je obsazeno. Aha, takže bratr vyvolává do celého světa. No nic, počkám a zkusím to za chvíli znovu. Zase nic. Už nemůžu pracovat. Vzpomínám, jak jsem rodila já. Všechno bylo naplánované, takže jsme přesně věděli, že dvojčata přijdou na svět prvního září. I když jsem měla snahu rodit normální cestou, nakonec mi museli udělat císařský řez. I tak to byl nejkrásnější den v mém životě. Aleš plakal, už nikdy jsem ho pak neviděla uronit ani slzu. Takže další pokus zavolat bratrovi byl opět neúspěšný. Nakonec jsem ze strachu, co se děje vytočila mámu.
,,Prosím?"
Vidí přece, že volám já, tak proč to povýšenecké prosím. Spolka jsem jedovatou poznámku.
,,Mami volal Honza že rodí, ale než jsem se stačila na něco zeptat, tak položil, ale už se mu nemůžu zpátky dovolat."
,,Je tam už od rána, volala Alice, aby přijel, nějak kolem osmé jí začaly kontrakce."
Bylo mi Alice líto. Ne kvůli porodu, ale protože jak znám Honzu, tak Alice bude muset být oporou jemu.
,,Stejně ho nakonec vynesou ze sálu ještě než se to narodí, to nedá. Nechápu, že tam chtěl být, Alice by to pochopila."
Mamá byla mistr v převracení témat.
,,A co to rande?" Vůbec mně nedošlo, na co se ptá.
,,Něco mi uniklo?" zeptala jsem se opatrně.
,,Andreo nedělej, že nevíš o čem mluvím."
,,No nevím,"
,,Přece pan Aleš, syn kamarády jedné mojí kamarádky," vysvětlovala zbytečně máti. Moc dobře jsme věděla o kom mluví, ale dělala jsem blbou. Už to jméno ALEŠ. Přece nepůjdu na rande s někým, kdo se jmenuje stejně jako můj bývalý. Rychle jsem hovor ukončila s ujištěním, že jí brzy zavolám. Znovu jsem vytočila Honzu. Po druhém zazvonění telefon zvedl. Než se stačil vůbec nadechnout, tak jsem na něj uhodila.
,,Jsi normální, kde pořád voláš a co Alice?"
,,Andreo to jsem já." Alicin hlas zní unaveně.
,,Ježíši co se stalo, kde je Honza?" Ze strachu se mi udělá zle.
,,Hádej?" Zeptá se Alice a její hlas už zní o poznání líp.
,,Ale ne. Je to moc zlé?" Už když se ptám, tak vím, že je. Jinak by telefon vzal Honza.
,,Dvakrát omdlel a třikrát zvracel. Ale za žádnou cenu nechce domů. Teď leží na sesterně. Myslíš, že by ho uspali?"
Napadne mě, že když má Alice ještě smysl pro humor, tak je to zatím v pohodě.
,,Zavolám šéfovi a hned přijedu. Odvezu ho domů."
,,Řekl, že se klidně přiváže na porodním sále. Chce být u porodu. Já ale nemůžu rodit, když zvrací a omdlívá."
,,Neboj, za chvíli jsem tam. Vydrž. Teda nemusíš vydržet, klidně můžeš rodit." Mluvím nesmysly.
,,Kontrakce jsou po pěti minutách, a doktor říkal, že to bude ještě chvíli trvat. Promiň, mám...." slyším jak se Alice snaží prodýchat další kontrakci. Na nic nečekám. Típnu mobil a točím šéfa. Zvedne to hned. Má pro tuhle akci pochopení. Zažertuje něco v tom smyslu, ať se mi tam moc nezalíbí a nechci si mateřskou ještě zopakovat. Kdo by prý dělal moji práci. Ujistím ho, že já už budu rodit jedině v dalším životě. Rychle vypnu počítač a letím říct Aleně, že musím do porodnice. Pochybovačně se na mě podívá.
,,Že ses nepochlubila, ani to na tobě není vidět." Civím na ni jako na zjevení. Začne se smát a já taky.
,,Ty jsi fakt blbá," řeknu se smíchem.
,,No co, musela jsem tě nějak rozptýlit. Vypadáš pěkně vyděšeně."
,,Brácha na střídačku omdlévá a zvrací, ale nechce domů. Musím Alici zachránit," vysvětluji zbytečně.
Alena se mnou pracuje pět let. Ví z mého života kdeco a to, že se snažíme ode dne, co se můj bratr dozvěděl, že bude otcem, vymluvit mu účast u porodu ví samo taky. Mávnu na ni a letím na parkoviště. No tak jsem si konec pracovního týdne fakt nepředstavovala.

Zdání prostě někdy klame.

22. srpna 2016 v 19:03 | Pisatelka
Na schůzku s Jolanou jsem dorazila pozdě. Nebylo to schválně, ale už od rána jsem nic nestíhala. Prostě takový blbý den. Znáte to, všechno vám padá z ruky, nic nestíháte, nic nejde podle plánu, no prostě jedna velká katastrofa. Ráno jsem zaspala. Normálně mě budík ani nemusí budit, ale dnes musel dokonce Adam. Nemáme malý byt, ale když se ráno motají v kuchyni, koupelně a na záchodě tři dospělí, tak si dovedete představit, jak to asi probíhá. Do práce jsem dorazila až o půl deváté. Šéf byl naštěstí na služební cestě, takže žádné významné pohledy se nekonaly. Ale jak blbě den začal, tak pokračoval. Dopoledne se mi nějakým záhadným způsobem podařilo pokazit tiskárnu, a ještě jsem vylila kávu na jednu celkem důležitou smlouvu, takže jsem ji celé odpoledne znovu přepisovala. A tak zpoždění na schůzku s Jolanou bylo celkem logické vyvrcholení dnešního dne.
Jolana seděla v malé restauraci na náměstí a upíjela džus. Měla nepřítomný pohled, takže mě zaregistrovala až jsem došla ke stolu.
,,Ahoj Andreo. Díky že jsi přišla." Hlas měla tichý. Nějak jsem ji nepoznávala.
,,Ahoj." Sedla jsem si naproti a odložila kabát a kabelku na vedlejší židli. V restauraci téměř nikdo nebyl. Jen vzadu seděl nějaký mladý pár a u baru dva muži, nejspíš šli z práce na jedno. Objednala jsem si čaj a vodu, kávy jsem měla dnes fakt dost. Jolana si hrála s brčkem ve sklenici a bylo na ní vidět, že je trochu nervózní. Vlastně teď když jsem si ji prohlížela zblízka, tak se nějak ztratila ta moje averze. Dokonce i ta prsa neměla tak velká, jak jsem si myslela, no Izabela má rozhodně větší.
,,Tak co potřebuješ?" Šla jsem rovnou k věci. Pořád ještě byla milenka mého muže, takže pro mě nepřítel.
,,Já.... byla bych ráda, kdyby tento rozhovor zůstal mezi námi."
,,No já nemám důvod to Alešovi vykecat." Měla jsem zbytečně přísný hlas, ale nějak to šlo samo.
Na Jolaně bylo vidět, že jí tenhle rozhovor není úplně příjemný. Ani jsem se jí nemohla divit. Bývalá žena jejího současného milence s ní sedí u jednoho stolu a tváří se dost zlostně.
,,Já prostě.....no nemám si o tom s kým promluvit. Kamarádky by to nepochopily," řekla tiše.
,,No jestli si myslíš, že já to pochopím, tak prosím."
Jolana se pomalu nadechla a začala.
,,Chci Aleše opustit. Hodně jsem o tom přemýšlela. Jsme spolu už přes rok, je ke mně hodný, pozorný. Mám se s ním vlastně dobře. Je hezký, vtipný, úspěšný. Kamarádky mi ho závidí. Jenže já nejsem sama sebou. Chtěla bych si dodělat výšku. Jenže on tvrdí, že není důvod. Proč bych měla studovat. Nepotřebuju prý práci. Cítím se jako hezký šperk, který ale večer člověk sundá a uloží někde na noční stolek." Když domluvila měla v očích slzy.
Tak tohle jsem nečekala. Vlastně ani nevím, co jsem čekala. Moc jsem o důvodu schůzky nepřemýšlela. Jolana pro mě znamenala obtížný hmyz, který odeženete, ale on se zase vrátí.
,,Chceš můj souhlas? Nejsi první Alešova přítelkyně, ale s tebou je určitě nejdéle."
,,Nejde o souhlas. Já už se rozhodla. Posledních pár týdnů mám pocit, že se dusím. Už nemám ani práci. Aleš si to nepřál." Hlas se jí třepal.
To by bylo Alešovi podobné. V posledních letech našeho manželství jsem měla pocit, že se mu nelíbí moje aktivity mimo domácnost, jenže já si do toho moc nenechala mluvit. A hlavně jsem mu vždycky vmetla do tváře nějakou tu jeho milenku a on dal pokoj.
,,Když nechceš můj souhlas, tak co po mně vlastně potřebuješ? Upřímnost za upřímnost, mně je jedno, jestli se milenka mého muže jmenuje Jolana nebo nějak jinak. Dnes už mě jeho milostný život vůbec nezajímá."
,,Já jen....Aleš tě považuje za velmi rozumnou a hlavně někoho kdo stojí nohama pěvně ne zemi a jak on říká, nezažil prý, že by tě něco opravdu zlomilo." Její hlas zněl čím dál zoufaleji.
Zlomily mě jeho nevěry a moc dobře to věděl.
,,Chtěla bych slyšet názor někoho nestranného. Aleše znáš, já prostě nevím, jestli dělám dobře. Časem chci děti, ale teď bych si chtěla dodělat tu výšku, jenže on má pocit, že když začnu chodit do školy, tak na něj už nebudu mít čas."
Aleš uměl být majetnický, to jsem věděla z vlastní zkušenosti. Jenomže já se jen tak nedala, většinou to skončilo ostřejší výměnou názorů, ale nakonec ustoupil a já si prosadila svou. Vzpomínka na to, jak jsme se pohádali, když jsem chtěla jít po mateřské do práce mi běžela v hlavě. Týden se se mnou nebavil. Dokonce spával i v obýváku. Nebylo mu to nic platné.
,,Zkoušela jsi si s ním o tom promluvit?"
Jolana přikývla. ,,Poslední tři měsíce neřešíme nic jiného."
,,Možná má pocit, že když začneš chodit do školy, tak se kolem tebe budou pohybovat kluci v tvém věku a ty prostě zjistíš, že on je pro tebe starý."
,,Ví, že mě moji vrstevníci nezajímají. Miluju ho a on o to ví. Jen chce, abych seděla doma a čekala až přijde z práce. Jenže mně to nestačí. Potřebuju něco dělat."
,,Jolano v tomhle ti asi nepomůžu. Přece nechceš, abych za ním šla a prosila ho ať tě pustí na školu?"
,,Ne, to mě ani nenapadlo."
Ještě že tak. Vůbec jsem neměla chuť to s Alešem rozebírat. Svým způsobem mně bylo Jolany líto. Zdálo se, že Aleš pro ni opravdu hodně znamená. Taky pro mě kdysi moc znamenal.
,,Tak co po mně vlastně chceš?"
Jolana chvíli váhala. Těkala pohledem po místnosti, jen aby se mně nemusela dívat do očí. Byla hezká, až moc hezká. Světle hnědě vlasy po ramena, hnědé oči, prostě milá holka s hezkou postavou i tvářičkou.
Podívala se mi do očí a řekla. ,,Jak jsi poznala, že Aleš někoho má?"
Ta otázka mě zaskočila. ,,Já vlastně ani nevím, než jsem ho načapala s tou děvkou na tom parkovišti, tak jsem vlastně nic netušila. Možná tušila, ale ty jasné signály jsem prostě ignorovala. Byla jsem zbabělec. Nechtěla jsem, aby nás, mě opustil." Byla to pravda. Vždycky, když mě ta myšlenka jen napadla, tak jsem ji rychle zahnala pryč. Nakonec to byla léčba šokem. Ze dne na den se všechno změnilo.
,,Já si myslím, že někoho má. Nějak to cítím. Nemám žádný důkaz, jen ten pocit."
Nechtěla jsem jí říkat, že někdy ty pocity jsou víc než důkaz. Prostě nějaký šestý smysl. Jenomže ať byla Jolana jaká chtěla, hloupá nebyla určitě. Za to jsem se jí musela v duchu omluvit. Vždycky jsem ji považovala za takovou mladou husičku, co si našla prachatého staršího chlapa (no prachatého, to přeháním). Ale já jsem se jí vlastně nikdy moc nezabírala. Byla další v řadě, i když je pravda, že s ní byl Aleš nejdéle. Nebyla důvodem našeho rozchodu, ale i kdyby, já už k Alešovi dávno nic necítila, takže mi to bylo vlastně jedno. Jenomže jsem si musela přiznat, že to bude asi normální ženská, a ještě k tomu i docela chytrá a hodná.
,,Vím, že to bude znít asi dost blbě, ale nejlepší bude, když na něj uhodíš. Není to hezké, když tě chlap podvádí s jinou, věř, že vím o čem mluvím."
,,Nechci se ponižovat tím, že mu polezu třeba do mobilu. Nikdy jsem to neděla, přijde mi to nedůstojné nás obou."
,,Když to zjistíš, ať už z mobilu nebo když ti to přizná, bolet to nebude míň. Možná ti to ale usnadní to tvoje rozhodování." Namítla jsem.
,,Jenomže já bych s ním chtěla zůstat a zároveň si dodělat školu." Vzlykla a utřela si slzy.
,,Dej na mě a promluv s ním. Zbytečně to neodkládej. Ale jestli ti můžu radit, tak slzy na něj neplatí. Nesnáší, když ženská brečí." Dopila jsem čaj.
,,A ještě něco. Dej mu nůž na krk, narovinu mu řekni, že když bude proti škole, tak ho prostě opustíš. Vím, že to není jednoduché, ale znám ho. Kde by takovou druhou hledal." Tu poslední větu jsem ani nemyslela tak vážně, jako jsem chtěla Jolanu trochu potěšit. Aleš určitě neměl nouzi o obdivovatelky. Jolana se smutně usmála.
,,Díky, ale obě víme, že by ji našel hned. Možná už má i nějakou v záloze."
Kývla jsem na číšníka, že chci zaplatit. Jolana ale trvala na tom, že pozvala ona mě. Před restaurací nastalo trapné ticho. Jolana se na mě usmála.
,,Andreo ještě jednou děkuju. Mohla jsi mě poslat k šípku."
,,To mohla, ale zvědavost je mrcha," řekla jsem s úsměvem.
Jolana kývla. ,,Dám na tebe, buď bude mít doma školačku, nebo si večeře může vařit sám."
Ta představa mě pobavila, Aleš dokázal připálit i čaj. Rozloučily jsme se a já jsem z nějakého sobě neznámého důvodu řekla Jolaně ať mně dá vědět, jak to dopadlo. Zdání prostě někdy klame.

Maminka ví všechno nejlíp!

21. srpna 2016 v 20:59 | Pisatelka
Ve středu odpoledne volala máti. Zrovna jsem v práci vypínala počítač a doufala, že si dnes udělám večer jen pro sebe. Linda měla jít do kina s partou ze třídy (pro mě celkem příjemné překvapení, že konečně pochopila, že není jen učení) a Adam měl jít se spolužáky hrát basket. Takže jsem se těšila na klidný večer u televize a sklenici vína. Musela jsem zavolat Izabele, že zítra žádné cvičení nebude. Přiznat, že mám domluvené kafé s Jolanou bylo sice pod moji úroveň, ale Izabela by se to stejně dozvěděla, protože s kým jiným bych měla oslavit, že manžel pustil k vodě prsatou mladou Jolanu. Nebo ještě lepší by bylo, kdyby ona opustila jeho? Izabela to vzala celkem sportovně, a nakonec byla i ráda, protože může strávit večer v náruči mladého fotbalisty, zrádkyně jedna. Když jsem uslyšela vyzvánění, které hlásilo, že volá máti, tak jsem chvíli dělala, že to neslyším.
,,Ty to nezvedneš?" zeptala se mě Alena, kolegyně, která zrovna od šéfa nesla nějaké papíry.
Znechuceně jsem sáhla po mobilu.
,,Ahoj mami," řekla jsem zvesela.
,,Ahoj Andrejko. Co máš v sobotu v plánu?"
Můj radar signalizoval "pozor past". Znám svoji mámu celkem dobře, takže když mi řekne Andrejko, tak má něco za lubem.
,,Co potřebuješ mami?"
,,No víš, moje známá má známou a ta má syna, který se právě rozvádí a tak jsme si říkaly, že bychom vás seznámili." Na jejím hlase nebyla znát ani špetka ostychu. Moje máti a ostych, fakt dobrý vtip.
,,Děláš si ze mě srandu?"
,,Andreo moc dobře víš, že já nikdy nevtipkuji." Úplně jsem viděla ten její přísný výraz. Jasně, že nikdy nevtipkuje, hlavně, když se to týká mě.
,,Nepůjdu na žádné rande naslepo, na to hned zapomeň." Snažila jsem se, aby můj hlas zněl klidně, ale ve mně to pěkně vřelo.
,,Přece si ho hned nemusíš brát. Stačí jen, že půjdeš mezi lidi, vyjdeš si s někým opačného pohlaví. A třeba dojde i na sex." Pokračovala moje máti klidným hlasem.
No já snad špatně slyším, ona řekla sex a nahlas. Tak to už značí, že je máti v koncích. Pokud se snižuje k takovým návrhům.
,,Jsi stejná jako Izabela. Podle ní taky všechno vyřeší sex."
,,Moc dobře víš, jak to myslím. Už by si konečně měla přestat truchlit po Alešovi. Stejně za to nestojí."
Truchlit po Alešovi? No to mě teda rozesmálo.
,,Mami jestli si myslíš, že pořád ještě chci Aleše, tak to se teda sakra mýlíš. Ten už mě vůbec nezajímá, teda jako chlap. Ani kdyby byl poslední na světě. Tohle už je pěkně dlouho za mnou."
,,Tak proč jsi pořád sama?"
Logická otázka mé matky ovšem nestála za odpověď, tedy pravdivou odpověď. Nemůžu jí přece říct, že i když je mi čtyřicet, tak si pořád myslím, že někde existuje normální chlap, který mě sice nemusí nosit na rukou, ale nebude mně
zahýbat a bude se mnou, jak trefně podotkla Izabela i když budu mít rýmu. V překladu to znamená, že nebudu namalovaná, učesaná, no prostě taková, když se ráno podíváte do zrcadla a máte pocit, že s tímhle obličejem fakt nemůžete mezi lidi. Tohle jsem nahlas ale neřekla.
,,Nenapadlo tě, že to takhle prostě chci, že mně to tak vyhovuje." Lež jako věž!
,,Nebuď směšná. Nejsi stavěná na to být sama." Tón matčina hlasu jasně naznačoval, že to je bez diskuse. Já jsem ovšem v žádném případě neměla zájem strávit sobotní večer se zoufalcem, který se právě rozvádí a bude mně unavovat řečmi o manželce a jejich nevydařeném vztahu. Na to opravdu nemám.
,,Je mi líto mami, ale já už v sobotu něco mám a nebudu to rušit." Zase jedna velká lež.
,,Nelži. Co ty můžeš mít v sobotu večer. Pokud nebudeš ležet u televize sama, tak maximálně budeš ležet u televize s Izabelou."
Nechtěla jsem se hádat. Lhát taky ne, ale v některých situacích prostě nemáte na výběr. A tohle byla zrovna jedna z nich. I kdybych měla chodit večer sama po městě (no to určitě, má pršet), tak prostě nějaký program vymyslím, jen aby se máme nedozvěděla, že jsem lhala. A vůbec je teprve středa a do soboty se může stát zázrak a já pana ÚŽASNÉHO třeba ještě potkám. Zázraky se přece stávají (no určitě zrovna mně...ha, ha).
,,Mami vážně nemůžu a hlavně už mi žádného chlapa nehledej."
,,Já to s tebou myslela dobře. Je to dobrá partie, opravdu sympaťák." V mámině hlase bylo znát, že se zlobí. Ale ať, není mi patnáct, aby mně musela řídit život.
,,Promiň, ale už musím utíkat, měj se, zavoláme si, pá."
Ani jsem nečekala až odpoví a položila jsem telefon. Zavoláme si znamenalo, že zavolá ona mně. Popadla jsem kabelku, kabát a utíkala pryč z kanceláře. Ještě mě čekal nákup a večeře. No prostě zase jeden parádní večer.

Práce a zase jenom práce

21. srpna 2016 v 12:55 | Pisatelka
Začátek týdne jsem měla celkem hektický. V práci jsem se vůbec nezastavila. Máti tu návštěvu u nás v neděli nakonec neuskutečnila (určitě měla kocovinu, což za nic na světě nepřizná), takže se kázání posunulo na neurčito. V pondělí jsem po práci ještě stihla návštěvu švagrové v nemocnici. Alice vypadala velice dobře, zato můj bratr vypadal, jako by měl rodit on. Takže jsem strávila hodinu uklidňováním vlastního bratra, že všechno bude v pořádku a není důvod panikařit. Z nemocnice jsem ho musela doslova odvléct, protože nechtěl opustit Alicin pokoj.
,,Já asi zblázním, než se to malé narodí," řekl, když už jsme byli venku z areálu nemocnice. Ušklíbla jsem se.
,,A k čemu to bude dobré. Vydrželi to ostatní, vydržíš to taky. Slyšel jsi doktora, všechno je ok. Prostě už ji chtějí mít do porodu pod kontrolou. Stejně chodíš do práce a Alice by byla doma sama." Snažila jsem se na Honzu působit logikou, ale podle výrazu v jeho obličeji to moc nezabíralo.
,,Naši jsou přece doma," podotkl s vlastní logikou můj bratr.
,,Jasně, táta věčně na rybách a co se máti týká, tak ten dlouhý seznam všech jejich aktivit si ani nepamatuju. Věř mi, že Alici bude v nemocnici dobře." Honza se sice tvářil, že to chápe, ale věděla jsem, že se o Alici i dítě bojí. Začalo mrholit. Jaro jsem měla ráda, ale aprílové počasí se mi líbilo spíš za oknem pokoje, než když stojíte venku, deštník máte někde v autě a na sobě lehčí kabátek, protože jste doufali, že to ranní jarní sluníčko vydrží až do večera. Rozloučili jsme se na parkovišti. Honza mě ujistil, že bude v klidu a půjde s kamarády večer na pivo, aby se trochu rozptýlil. Doma na mě čekala další katastrofa. Moje dokonale praktická a zodpovědná dcera dostala trojku z matematiky, což v jejím životě představovalo katastrofu celosvětového významu. Adam, který bral studium zase velmi vlažně, přestože měl dobré známky, se jenom smál a škádlil ji, že konečně taky pochopí obyčejné smrtelníky, jak se cítí, když jim něco nevyjde i přes veškerou snahu. Uchlácholit moji dceru zase nebylo tak jednoduché. Zavřela se v pokoji a nechtěla s nikým mluvit.
,,No tak Lindo," mluvila jsem na ni přes zavřené dveře. ,,svět se přece nezboří kvůli jedné trojce s matiky. Je to jen známka a jak tě znám, tak uděláš všechno proto, aby se to už neopakovalo."
,,Ty to nechápeš, učila jsem se a vím určitě, že jsem to spočítala správně."
,,No asi ne, když ti Nerovnice dala trojku." Adam už stál vedle mě u dveří a náramně se celou situací bavil. Naznačila jsem mu ať je zticha a pokračovala.
,,Jednou se to muselo stát, a trojka zase není tak špatná známka vzhledem k tomu, že máš pořád samé jedničky."
,,Nemám," zaskřehotala plačtivým hlasem moje dcera. ,,A všichni ve třídě z toho měli ohromnou srandu, že já šprtka mám konečně špatnou známku."
Tak tady byl zakopaný pes. Linda nebyla ráda středem pozornosti a ve třídě platila za šprtku, ale na tu roli si dávno zvykla, protože už na základní škole ji tak brali. Teď jí nejspíš vadilo, že nálepka šprtky dostala trhlinu. Nechala jsem ji být. Náladu hádat se se svojí pubertální dcerou jsem opravdu neměla. Šla jsem chystat večeři a doufala, že hlad ji vyžene ze své skrýše. Měla jsem náladu pod psa. Nějak mě unavovalo vychovávat děti sama a řešit s nimi všechny jejich starosti. Aleš je zajistil finančně. Nic jim nechybělo, ale moc času jim nevěnoval. Zaměstnávali ho jeho přítelkyně a práce. a to doslova v tomhle pořadí. Někdy jsem si říkala, že nechápu, jak se mohl za ta léta, tak změnit. Když jsme se poznali byl to veselý kluk, který nezkazil žádnou srandu. Bylo to na střední škole a u mě to byla láska na první pohled. Já byla v prváku a on třeťák. Teď, když vzpomínky vyplouvaly na povrch, tak jsem nechápala, kde se ta naše velká láska vytratila. Brali jsme se, když mně bylo 22 a byla jsem dva měsíce těhotná. Moje máti se se mnou půl roku nebavila, protože za prvé nechtěla být ještě babičkou, tento status ji děsil a za druhé se jí Aleš nelíbil. Možná už tehdy tušila, že to nedopadne. Což mně posledních pět let při každé příležitosti připomínala. Na to, že mě Aleš podvádí jsem došla dost pozdě. Měla jsem tolik starostí s dvojčaty, že jsem ty signály prostě nevnímala. Pozdní příchody z práce, služební cesty, které se o den, dva protahovaly, Basket a následná návštěva restauračního zařízení, takže příchod domů Bůh ví kdy. A pak jsem ho jednoho dne viděla s jednou z jeho milenek. Dodnes si ten den pamatuji, jako by to bylo včera. Byl listopad, přesně patnáctého listopadu. Vařila jsem večeři a zjistila, že nemám smetanu. Tak jsem na sebe hodila kabát a utíkala naproti do večerky. Jenže jak na potvoru, tam měli z technických důvodů zavřeno, tak jsem musela kousek dál do hypermarketu. A tam na parkovišti jsem je uviděla. Objímali se před autem mého muže. Ji jsem moc nevnímala, stála jsem tam uprostřed parkoviště a nedokázala udělat žádný další krok. V ten moment se mi zhroutil celý svět. Vím, že to zní dost debilně, každá to tak asi říká, když zjistí, že je jí její muž nebo partner nevěrný, ale ten pocit, byl opravdu hrozný. Měla jsem tmu před očima, chtělo se mi brečet i zvracet najednou. Když někomu bezmezně věříte a pak v jedné blbé minutě se všechno změní, tak se vám nechce žít a je jedno, že máte doma dvě děti, práci, přátele, rodinu. Všechno je nepodstatné. Jen ta bolest a zlost vás nějakým zvláštním způsobem ovládá. A pak už mám před očima černo. Vím, že jsem šla přímo k nim a svému muži jsem vrazila facku. Jeho milenkou jsem nazvala děvkou, která krade dětem tatínka a mně manžela. Evidentně jí to bylo jedno. Nejspíš věděla, že je Aleš ženatý a má rodinu. Z myšlenek mě vytrhlo zvonění mobilu. Byla to Izabela. Na chvíli jsem si říkala, že to nezvednu. Jenže moje nejlepší kamarádka se nikdy nenechala jen tak odbýt. Volala by pořád dokola.
,,Ahoj, copak hoří?" řekla jsem dost znechuceně.
,,No ty máš teda náladu? Máti, Aleš nebo tchýně?"
,,Budeš se divit, ale ani jeden."
,,To ti tak věřím, přece tě znám."
,,No tak dobře, Aleš. Sere mě, že on má pořád nějaké románky a já jsem pořád sama jak kůl v plotě," řekla jsem zlostně.
,,Za to, že jsi sama, si můžeš jenom ty."
,,Jasně, kdo taky jiný než já," zlost už mě úplně ovládala, nebo to bylo čiré zoufalství.
,,Potřebuješ se odvázat, nějaký dobrý sex to spraví."
,,To je tvoje řešení na všechny problémy, sex. Ale svět se netočí jen kolem postele."
,,Věř mi moje milá, že točí. Všechno se točí kolem sexu. Od počátku světa."
,,Ježíši Izabelo, já fakt nemám náladu. Ty máš každou chvíli nějaký objev. Nemůžeš mi někoho dohodit?" zeptala jsem se kysele.
,,Ti by se ti nelíbili. Jim jde jen o to si užít a ne se vázat. Ty hledáš lásku, někoho, kdo s tebou bude i když budeš mít třeba rýmu a nebudeš vypadat jako ze škatulky," podotkla Izabele vážným hlasem.
A měla pravdu. Někoho normálního na kolo, do kina nebo třeba jen tak na procházku. Kdo nebude řešit, že nemám ideální postavu, mám už pár vrásek a dospívající dvojčata, která občas dokáží lést na nervy.
,,No právě a takový chlapi prostě nejsou a když jsou, tak už je nějaká klofla."
,,Tak co kdybychom tomu štěstí šly trochu naproti. Pojď se mnou v sobotu na fotbal?"
Izabelin poslední objev, mimochodem o devět let mladší, hrál fotbal.
,,Když už nic, tak se budeme dívat na vypracovaná těla k nakousnutí," slintala Izabela.
,,Když nebudu mít nic důležitějšího, tak s tebou v sobotu půjdu."
,,Paráda. Ještě se ve čtvrtek domluvíme. Tak se měj a depresi zahoď do koše. K ničemu není a jen dělá vrásky."
Bez rozloučení položila telefon. To byla celá ona. Ve čtvrtek chodíme s Izabelou cvičit. Ovšem tento čtvrtek s ní určitě nepůjdu, protože mě požádala o schůzku Jolana. No ano, prsatá přítelkyně mého muže mi dopoledne volala do práce, že by se mnou potřebovala mluvit. Sice nerada, ale nakonec jsem souhlasila, že se uvidíme ve čtvrtek. To hraje Aleš basket, tak má Jolana volno. No možná ji podvádí a ona se mi chce svěřit. Ale to si nevybrala tu pravou. Klidně tu prsatou kozu může Aleš pustit k vodě. Mně je to sakra úplně jedno.

Zpátky do reality

20. srpna 2016 v 9:30 | Pisatelka
Nakonec jsem celou neděli prolenošila. K obědu jsem objednala pizzu, protože ke sporáku jsem se ten den nehodlala ani přiblížit. Proč taky. Moje děti snad nebudou mít žádné trauma, když jednu neděli nebudou mít domácí stravu. Linda se sice moc netvářila, ale nakonec prostřela stůl a něco si s Adamem pořád špitali. Měla jsem podezření, že se to týká mě a mého narozeninového dárku. Ještě teď jsem nechápala, že je něco takového napadlo. Dostala jsem o nich a Aleše pobyt na rodinné farmě s možností naučit se jezdit na koni. Vždycky jsem toužila jezdit na koni, ale těch zvířat se celkem bojím, což samo nejde dohromady. Strávím týden v přírodě. Můžu tam jezdit na kole, chodit po lese a když budu chtít, tak se prý můžu naučit jezdit na koni. No paráda, už vidím, jak padám do bláta nebo ještě hůř, že se na koně ani nevyšplhám. Z představy, jak ležím v prachu mě vyrušil mobil. Volal vyděšený Honza, že musel Alici odvést do nemocnice. Měla na tři týdny rodit a udělalo se já špatně.
,,Nepanikař," snažila jsem se bratra uklidnit. ,,Víš, že měla už delší dobu problémy s tlakem, tak si ji prostě chtějí pohlídat."
,,Jenže já se z toho asi zblázním. Tak jsem se těšil, až se děťátko narodí a teď mám strach."
Můj věčně rozesmátý a bezstarostný bratr měl strach.
,,Klidně dojdi k nám, máme pizzu, vyloženě nedělní oběd a mám tady i pár lahví piva."
,,Díky za pozvání sestřičko, ale musím Alici do nemocnice zavést věci."
,,Jak chceš, ale kdyby jsi chtěl budeme doma, nebo tedy já určitě budu doma. Rozvedená čtyřicítka, co nemá v neděli co dělat," povzdechla jsem si.
,,No já být tebou, tak rychle uklidím a dám se do gala. Máti říkala něco o tom, že se na vás půjde podívat. Má prý pro tebe ještě nějaké překvapení."
,,To ne, já dnes fakt nemám náladu na další kázání, nebo výčitky, jak jsem se včera chovala k Heleně. Říkám to jenom tobě a nikdy nepřiznám, že jsem to řekla, ani kdyby mě mučili, ale můj nejlepší dárek, byl ten zničený Helenin kostým."
,,Hele sestřičko buď v klidu, politý kostým byl hřeb večera a Helena si to opravdu zasloužila. Naše máma je generál, ale Helena ji fakt převyšuje minimálně o dvě ligy."
Začala jsem se smát. Brácha měl pravdu, nakonec po Helenině odchodu ta oslava konečně dostala šťávu, a i naše maminka vypadala ke konci, že konečně pochopila proč občas tak rádi skolíme nějakou flašku. Snad poprvé v životě jsem ji viděla pod vlivem alkoholu a to doslova.
,,Díky za varování brácha, ale doufám, že ji po včerejšku bolí hlava, takže nebude mít náladu na další přednášku."
,,Každopádně bych tomu předešel a zavolal jí," řekl Honza. ,,A já jedu do nemocnice za svou ženou a nenarozeným potomkem. Tak se měj."
Položila jsem mobil na stůl a oznámila dvojčatům, že se sem pravděpodobně chystá babička, tak pokud mají dost rozumu, tak vyklidí pole.
,,My jsme si s Lindou stejně chtěli jít po obědě zaplavat," řekl Adam.
,,Takže mě necháte babičce napospas?"
Linda se na mě usmála a řekla. ,,Ani nevíš s jakou radostí. Ty nás taky nikdy nezachraňuješ, když nám babička dává kázání a rady do života. Jen se šklebíš a přikyvuješ."
,,No ale to je něco jiného. Já už jsem dospělá, mě už máti nepřevychová, ale u vás by se ještě mohl stát zázrak," řekla jsem se smíchem.
Oba se jen zašklebili a šli si nachystat věci na plavání. Já si dala nohy na druhou židli a pokračovala v konzumaci pizzy.
Všechno bylo vlastně fajn. Oslavu jsem přežila bez větší újmy na zdraví i na duši. Měla jsem ten zlom za sebou a vlastně se nic zásadního nestalo. Jsem pořád stejná. Zítra půjdu normálně do práce. Odpoledne se musím stavit na nákup, protože v ledničce bylo prázdno. A že nemám pana ÚŽSNÉHO se kterým bych při svíčkách a následně báječném sexu oslavila svoje kulatiny mi vlastně vůbec nevadí (vadí, ale nepřiznám to sama sobě, natož pak někomu dalšímu, třeba Izabele).

Tak to mám konečně za sebou .....

19. srpna 2016 v 20:30 | Pisatelka
Tak to mám konečně za sebou. Je po oslavě. Ležím v županu u televize a piju čaj. Poprava se sice nekonala, ale i tak to bylo celkem trapné odpoledne. Když jsem s dětmi dorazila do nejlepší restaurace ve mestě, většina gratulantů už tam byla. Jak jsem si naivně mohla myslet, že to bude malá oslava v rodinném kruhu. Nevím, co tím můj ex sledoval, ale pozval nejen naše, ale i mého bratra s manželkou, nechyběla Izabela, která opět nezklamala a navlékla si na sebe minišaty, které jí byly minimálně o číslo menší a při každé příležitosti všemu mužskému osazenstvu ukazovala hluboký výstřih. V těsném závěsu za ní, co se róby a výstřihu týká ji stíhala prsatá milenka mého muže Jolana. Budu si muset s Izabelou vážně promluvit, protože jestli se s tou krávou domluvila, tak ještě uvidí. Já jsem přece její dlouholetá kamarádka. Aleš nezapomněl pozvat i své vlastní rodiče, což byla rána pod pás, protože moje tchýně mě neměla ráda od začátku a po rozvodu mě nesnášela ještě víc. Vůbec nebylo podstatné, že milenky měl můj drahý a vlastně se chtěl rozvádět on. Nakonec mi vyčetla, že kdybych byla lepší ženou, tak by její Alešek rodinu určitě nikdy neopustil. Po třetí dvojce bílého jsem jí s klidem do očí řekla, že kdyby neopustil on nás, tak já jeho určitě, protože ty jeho zálety mě už přestaly bavit. To se jí velice dotklo, protože její jedináček byl polobůh (aspoň v jejích očích) a já obyčejný plebs.
,,Víš přece moc dobře, že jsem se snažila naše manželství zachránit," řekla jsem vztekle. Helena se na mě podívala a zamračila se. ,,Podívej se moje milá, kdybych měla z každého sebemenšího problému dělat vědu, taky by mi manželství asi nevydrželo. Copak jsi se měla špatně?" zeptala se s údivem v hlase. V ten moment jsem věděla, že společná oslava mých narozenin byl blbý nápad. V hlavě mi běželo hlavně klid a žádné scény na veřejnosti. Pomalu jsem se nadechla a odpověděla. ,,Ne špatně jsem se neměla. Po hmotné stránce bylo všechno ok. Ale tvůj milovaný Alešek střídal milenky jako ponožky a moje trpělivost má taky své meze. Je to děvkař, vždycky byl a asi i bude." Helena zbledla, ale než stačila něco říct, tak jsem pokračovala.
,,Nebo si myslíš, že je normální mít partnerku, které je 22, když mu je už skoro 43?" Tu otázku jsem skoro křičela. Periferně jsem viděla, že Aleš pochopil, kam se zase a opět naše debata s jeho drahou matinkou otáčí a jde jedné z nás na pomoc. Moje matka už byla zelená vzteky, protože cítila že takhle oslava spěje k veřejnému trapasu. Táta seděl u stolu a řešil něco s mých bratrem Honzou a bývalým tchánem. Mezi nimi seděla Izabela a její výstavní výstřih. Když táta uslyšel, že křičím na svou bývalou tchýni, tak rychle hledal pohledem svoji ženu, protože snad on jediný pochopil, že je to věc mezi námi dvěma a nikdo jiný by do té debaty neměl vstupovat. Ke smůle všech se tak ale nestalo. Aleš mě vyzval ke klidu, takže se vlastně technicky zastal své matky. To mě ještě víc rozpálilo.
,,Andreo prosím nech toho. Nedělej tady scény." Jeho hlas byl tichý. Položil mně ruku na rameno a pokračoval.
,,Nebudeme tady hrát lidem divadlo." Pomalu jsem se nadechla a sykla.
,,Jestli nechceš scénu, tak laskavě řekni své matce, ať mě přestane neustále obviňovat z toho, že já můžu za to, že naše manželství nevydrželo." Hlas mi vzteky přeskakoval.
,,To tady teď přece nebudeme probírat," řekl Aleš a blýskl po své matce očima.
Jenomže Helena, když je v ráži, tak se nedá zastavit. Nadechla se a ledovým hlasem pokračovala.
,,Alešku jen si to přiznej, že jste se s Andreou k sobě nehodili. Kdyby, jste se hned nevzali a neměli děti, mohl jsi to někam dotáhnout. Nemusel jsi se zahrabat tady."
Aleš se nadechoval, ale nakonec nic neřekl. Nikdy nic neříkal. Pokaždé, když nás jeho matka navštívila neopomněla mi připomenout, že díky mně a dětem se Aleš zahrabal tady v tomhle malém městě a neudělal velkou kariéru někde minimálně v Brně nebo možná až v Praze. Jako projektant má firmu, která celkem dobře prosperuje a on, jak vždycky říká Izabela je už hezky za vodou. Jenomže to jeho drahé matince nestačí. Nikdy jí nic nebylo dobré. Byla jsem rudá vzteky. Zkazit mi vlastní oslavu to byla tedy opravdová drzost. Aleš je pozval víceméně ze slušnosti, tak mi to aspoň řekl, když jsem se zeptala, co tady dělají jeho rodiče. Moc jsem mu to nevěřila, spíš mě napadlo, že se jeho matka pozvala sama.
,,Tohle je moje oslava Heleno a byla bych ráda, kdybychom téma mého manželství už nadobro nechaly být. Jsem s tvým synem už pět let rozvedená, takže mu nebráním a nemůžu kazit žádný kariérní postup. A mimochodem, pokud vím, tak tohle je za těch pět let už jeho pátá nebo šestá přítelkyně. Nějak jsem to dávno přestala počítat. A hlavně každá následující je mladší než ta předešlá." Teď už jsem opravdu křičela a bylo mi to jedno. Na trapasy ve svém životě jsem zvyklá. Prsatá Jolana červenala vzteky a moje máti vypadala, že každou chvíli zkolabuje. Adam a můj brácha se evidentně dobře bavili, zato Linda se tvářila smrtelně vážně. Izabela teď seděla mezi mým otcem a tchánem a všichni tři se něčemu smáli a rodinné divadlo vůbec nevnímali. Zrádkyně jedna. Tohle si s ní ještě vyřídím. Přestala jsem vnímat Helenu, takže jsem slyšela už jen konec věty.
,,.......a ve finále ti tu oslavu ještě zaplatil."
A to byla poslední kapka do mojí beztak už přeplněné nádrže. Prudce jsem vstala až židle za mnou spadla. Nohou jsem vrazila do stolu a láhev červeného se převrátila Heleně do klína. Vyjekla a mě v tu chvíli proletělo hlavou, že ten drahý kostýmek, co má na sobě už nikdy nevyčistí. Helena začala křičet, že jsem to udělala schválně. Bylo mi to jedno. Aleš byl bledý vzteky, ale k mému úžasu zavolal matince taxi a ona celá zlostná odjela. Za normální situace bych už asi spustila vodopád slz, ale tři dvojky vína udělaly své. Nalila jsem si další (sama, což prý dělají už jen zoufalci nebo alkoholici) a sedla si k tátovi, tchánovi a Izabele. Nejlepší obrana je útok a ten můj spočíval v tom, že jsem dělala, že se nic nestalo. Moje matka si proti všem svým zásadám nechala přinést koňak. Bez přítomnosti mojí extchýně nakonec oslava pokračovala v celkem veselém duchu. Máti sice moc nemluvila a metala pohledem jeden blesk za druhým, ale nakonec díky Izabele, Honzovi a vlastně i dvojčatům jsme se i nasmáli. Moje švagrová Alice donesla i kytaru, takže došlo i na zpěv. Dokonce jsem si přiťukla i s Jolanou a zjistila, že asi nebude až taková kráva, za jakou jsem ji považovala. Vydrželi jsme sedět a klábosit skoro do jedné po půlnoci. Musím uznat, že nakonec to byla celkem vydařená oslava mých čtyřicátých narozenin.

Oslava pokračuje

16. srpna 2016 v 21:42 | Pisatelka
Telefonát Alešovi jsem odkládala tak dlouho, že to nevydržel on a zavolal sám. Zrovna jsem si hověla ve vaně plné pěny a nálada se mně moc nezvedala. Rodinné oslavy nemám ráda už od patnácti, kdy mi moje máti darovala krabičku kondomů s průpovídkou, že nebude riskovat, abych ji předčasně udělala babičkou. O to trapnější to bylo, že u toho byla celá naše početná rodina. Kondomy jsem vyhodila hned druhý den do popelnice a od té doby nemám vlastní narozeninové oslavy ráda.
,,Ahoj, děje se něco?"
,,Volám ti už po třetí, copak ty se nedíváš občas na mobil?" zlostně zasyčel Aleš.
Přešla jsem jeho výtku bez poznámky a zopakovala svoji původní otázku.
,,No jasně, že se něco děje. Za prvé volala tvoje matka a důrazně mně domlouvala, abych zase já domluvil tobě. A za druhé taxík bude před domem čekat o půl druhé. Můžeš mi říct, co jste zase s Izabelou prováděly?"
,,Nic," řekla jsem vztekle. ,,Normální dámská jízda na oslavu mých narozenin. Nevím, co všichni mátě, můžu si dělat co chci. Přece nepiju každý den."
,,No pro mě za mě se klidně opíjej každý den, jen nepotřebuji poslouchat třikrát týdně tvou máti, že se chováš jako puberťačka." Alešův hlas přecházel do známého šepotu. Tento stav naznačoval, že má pěkný vztek.
,,Tak ji pošli k šípku. Jsi bývalý zeť, nemá ti co vyvolávat."
,,Máš dojem, že tvoje matka se dá tak lehce odbýt."
,,Nechme toho," povzdechla jsem si. ,,Moje máma se nikdy nezmění a to víme oba. O půl budu stát před domem, nažehlená sexy čtyřicítka."
,,Jen to moc nepřežeň, uvidíme se." řekl Aleš a položil.
Ukázala jsem mobilu prostředníček a chtěla ho položit na vanu. Nevím jak, ale vyklouzl mi z ruky a skončil ve vaně. Vypadla ze mě všechna sprostá slova, co znám a začala jsem hledat mobil pod vodou. Letos to byl třetí, který jsem utopila, a to byl teprve začátek dubna. Obě moje milované děti vletěly do koupelny jako torpéda v domnění, že si jejich drahá matinka minimálně zlomila nohu. Když viděly v mojí ruce utopený mobil, tak Linda jen pronesla něco ve smyslu, že jsem beznadějný případ a odešla. Adam vzal mobil do ruky a začal ho zkoumat.
,,Zkusím ho vysušit, ale nevím, nevím. Mami opravdu bude bezpečnější, když se s mobilem přestaneš koupat."
,,Já se s mobilem nekoupu," řekla jsem zlostně a zabalila se do osušky.
Adam se zašklebil a pokračoval. ,,Bude lepší když ti koupíme nějaký levný za pár kaček."
Obrátila jsem oči v sloup a odešla do ložnice. To si zase vyslechnu kázání. Nemůžu za to, že se mně pořád stávají nějaké nehody. Přitahuju katastrofy jako magnet. Minulý týden jsem v obchoďáku srazila košíkem konzervy s tuňákem. Copak jsem mohla za to, že byly tak blbě postavené, že když jsem objížděla regál, tak jsem ty konzervy shodila. No pravda byla, že jsem se otáčela po jednom fakt ÚŽASNÉM chlápkovi a ty konzervy zaregistrovala až když padaly. Trapně jsem je pak musela sbírat. Pan ÚŽASNÝ si mě stejně vůbec nevšímal, zato pan OCHRANKA si mě vychutnal, když mě nechal ukázkově tuňáky poskládat. No jo, to jsem prostě celá já. Koukla jsem na hodinky a zjistila, že čas mé popravy se nezadržitelně blíží. Naštěstí jsem sexy róbu měla už vybranou, a tak jsem nemusela stát dvě hodiny u skříně a lamentovat, že nemám co na sebe. Jednoduché šaty malinové barvy, černé lodičky, kabelka i stříbrné doplňky už ležely na posteli. Ovšem co udělám se svým obličejem to fakt nevím. Naštěstí se nade mnou slitovala moje praktická a rozumná dcera. Takže za necelou hodinku jsem byla učesaná, namalovaná i oblečená. Lindě se výsledek asi dost líbil, protože vykouzlila úsměv, který jsem u ní už nějaký ten den neviděla a pronesla znalecky.
,,Mami jsi fakt kočka. Vyrazíš všem dech." Políbila jsem Lindu na čelo a poděkovala. Byla to více méně její zásluha.
,,Tak už pojď, taxi čeká," chytla jsem svou dceru za ruku a vyrazily jsme společně na tu OSLAVU mých narozenin.

Oslava

16. srpna 2016 v 11:17 | Pisatelka
Probudilo mě zvonění mobilu. Podle melodie jsem věděla, že je to moje drahá máti. Nadechla jsem se a zvedla ho.
,,Ahoj mami. co ..."
,,Prosím tě to jste se museli včera opít? Dej si kafé a nějakou masku, ať vypadáš odpoledne trochu k světu. Já nevím, že ve svém věku už nevíš, kdy máš dost." Přesně tohle moje máma umí. Uhodit hřebík na hlavičku, když se to nejmíň hodí. Od koho se dozvěděla o včerejším dámském večírku mi bylo naprosto jasné. Moje dcera a moje matka byly vesměs zajedno, pokud se to týkalo mého nevydařeného života.
,,Zase tolik jsme toho nevypily. Normální dámská jízda." Zvuk mého hlasu, ale říkal něco jiného. Jazyk se mi lepil na patro a v puse jsem cítila pachuť včerejšího vína.
,,Jasně, vypít tři flašky ve dvou během pár hodin, to opravdu není moc." Výčitka v jejím hlase mě naštvala.
,,Jestli jsi si nevšimla, tak je mi čtyřicet, mám dvě děti , domácnost, práci a jsem už dlouho dospělá a samostatná. Takže si ty tvoje výčitky a kázání schovej pro někoho jiného," řekla jsem naštvaně. Moje drahá máti ovšem pokračovala.
,,Jistě, že vím kolik ti je. S tvým přibývajícím věkem bohužel stárnu i já," povzdechla si.
Moje matka stárnutí snášela asi stejně jako Izabela. Bojovala proti němu všemi možnými a nemožnými prostředky. Na rozdíl od Izabely, ale neměla žádnou plastiku. Návštěva kosmetických center ovšem nespočívala jen v masážích, což se snažila bez úspěchu tajit.
,,Měla by sis zajít na kosmetiku a ke kadeřníkovi. Každá žena by o sebe měla dostatečně pečovat."
,,Mami fakt nemám náladu. Musím udělat ještě spoustu práce, než ze mě bude hvězda dnešní oslavy." Můj hlas zněl i mně dost rezignovaně.
,,Hlavně udělej něco se sebou, ať vypadáš trochu k světu." Uzavřela naši debatu a bez pozdravu položila telefon. Praštila jsem hlavou o polštář a zaklela. Vytáčela mě do nepříčetnosti. Nikdy mě za nic nepochválila, zato kritizovat uměla dokonale. Podívala jsem se na mobil. Ukazoval 9:12 a tři nepřijaté hovory. Jeden byl od mé milované maminky a dva od Aleše. Hodila jsme mobil na postel a vstala. Na svého bývalého jsem už vůbec neměla náladu. Rozhovor s máti mi stačil. V koupelně při pohledu do zrcadla mě na chvíli napadlo, že máma měla pravdu. Kruhy pod očima, rozmazaná řasenka (přece jsem se poctivě odličovala), účes připomínal vrabčí hnízdo a otlak polštáře na pravé straně tváře. Znechuceně jsem se na sebe ušklíbla a šla si raději uvařit kávu. Obě moje děti seděly v kuchyni a snídaly. Linda na mě vrhla pohled až nebezpečně podobný pohledům mé matky.
,,No co, tak jsme to trochu přehnaly. Kde je vůbec Izabela?"
Linda vstala od stolu, nalila mi čerstvou kávu a se zamračeným pohledem mi šálek podala.
,,Před půl hodinou ji odvezl taxík. Byla v podobném stavu jako ty. Ovšem to jí vůbec nebránilo v tom flirtovat tady s Adamem." Tón hlasu mé dcery jasně naznačoval, co si o tom myslí. Naštěstí můj pubertální syn neměl ambice začínat si něco s víc jak o dvacet let starší kamarádkou svojí matky, takže v tomhle směru jsem si nemusela dělat žádné starosti. Adam se jen usmál svým dokonalým úsměvem. Izabelin zájem o sebe bral jako takovou zábavnou hru. Já už tak moc ne. Izabela byla prostě taková. Na věku milence jí moc nezáleželo. Adama jako muže zaregistrovala víc jak před rokem a od té doby mně minimálně jedenkrát týdně vyhrožuje, že ho stejně jednou sbalí. Prý zkušenost někoho staršího ho posune v sexu o několik levelů dál. Já jí zase každý týden připomínám, že pokud se ho jenom dotkne, tak naše 37leté kamarádství skončí a všichni její milenci současní i budoucí se dozvědí jak její věk, tak počet plastik (které jsem ovšem přestala již dávno sledovat). Obě tu hru hrajeme, ale já moc dobře vím, že kdyby Adam chtěl, ona by si určitě nebrala žádní servítky. Naštěstí pro nás všechny na Adama její umělé řasy a vyzývavé pohledy vůbec nepůsobily. Neustále ji oslovoval teto Belo, což ji přivádělo k naprostému šílenství. Momentálně byla v jeho hledáčku nohatá volejbalistka z vedlejší třídy a moje sexuálně neukojená kamarádka ho vůbec nezajímala. Linda se pořád mračila a Adam se věnoval komunikaci přes mobilní telefon. Usrkla jsem kávu a slastně ji polkla. Linda přede mě položila talíř s tousty a odebrala se do svého pokoje.
,,Je moc naštvaná?" zeptala jsem se Adama.
,,Mami přece ji znáš, pravidla a zase jenom pravidla. Kdyby se trochu odvázala, tak by asi umřela." Mávl nad svou sestrou rukou a pokračoval dál v ťukání zprávy.
,,Nevím co s ní. Někdy si říkám, že někde musela nastat genetická chyba. Po kom ta holka je," povzdechla jsem si.
Aniž by Adam zvedl hlavu od mobilu tak řekl. ,,Po tobě. Než od nás odešel táta, tak jsi byla stejná. Pořád jen zákazy, příkazy a úkoly."
,,To přece není pravda. Zas taková hrůza to nebyla," namítla jsem a dopila kávu. Na toust jsem chuť vůbec neměla, ale žaludek se ozýval a dožadoval se svého. Znechuceně jsem si kousla. Adam se jen ušklíbl, políbil mě na čelo a šel si po svém. Moje téměř dospělé děti mě doháněly k šílenství. Šla jsem najít mobil, abych mohla zavolat Izabele. Po prvním zazvonění to zvedla.
,,Je mi pěkně zle," zahučela do mobilu.
,,Já taky neskáču metr vysoko. A to musím být ve dvě fit, krásná a okouzlující na svou vlastní popravu. Moje drahá máti už volala a znovu mi připomněla můj věk i odpovědnost."
,,To dáš, i když ve srovnání s prsatou Jolanou fakt nevím, nevím."
,,Ty fakt dokážeš potěšit, opravdová kamarádka," vyjela jsem na ni.
,,Není nad upřímnost, nebo chceš, abych ti mazala med kolem pusy? Víš dobře, že já řeknu přesně co si myslím. Dej si vanu, masku a nalej si k tomu něco dobrého. Najdi hadříky, v kterých budeš zatraceně sexy a dostane na tebe chuť i ten tvůj ex a všichni ostatní chlapi v restauraci."
Izabela byla nenapravitelná, ale zase jen ona mě dokázala dostat z každé deprese.
,,Tak dobře, jdu se dávat do kupy. Musím ovšem ještě zavolat hlavnímu organizátorovi téhle trapárny, už volal 2x. Uvidíme se odpoledne, pá."