"Věk je jenom číslo"

Máma pořád radí.....

27. srpna 2017 v 11:01 | Pisatelka
Celý týden byl tak hektický, že jsem neměla čas nad Alešem č. 2 vůbec přemýšlet. V pondělí jsem utekla o hodinu dřív z práce, abych se mohla kochat a vozit moji malou neteř. Alice to jen uvítala. Zato můj praštěný bratr mě zkoušel přemlouvat, že bude lepší, když bude vozit se mnou, kdyby náhodou malá něco potřebovala. Asi po dvaceti minutách dohadování, že to zvládnu už to Alice nevydržela, postavila se mezi nás a narovinu mu řekla, že jestli nedá pokoj, tak pojede s malou ve čtvrtek k dětské doktorce místo ní. Nechápu, jak může u někoho jen zmínka o lékaři vyvolat nevolnost, ale brácha se třikrát zhluboka nadechl a odešel celý bledý pryč. Alice se za ním dívala a pronesla. "Nedělám to ráda, ale vážně by měl se sebou něco dělat. Kombinace malé a lékaře u něj vyvolává nevolnost a zvracení. Jestli někdy budeme mít druhé, tak v den, kdy to zjistím ho zavírám do sklepa a pustím ho až po šestinedělí."
"Vůbec ti to nezávidím, fakt jsem si myslela, že to dá. Dojedeme tak za dvě hodiny. Odpočiň si." Alice se usmála. "Jo budu odpočívat u žehlení a mezi tím budu muset uklidňovat tvého bratra, že opravdu malá projížďku v kočárku po městě přežije."
Počasí se naštěstí umoudřilo a konečně vysvitlo sluníčko. Byl to úžasný pocit. Když byla dvojčata malá, tak jsem si to tak neužívala. Když jedno spalo, druhé bylo vzhůru. Teď jsem se projížděla po parku, užívala si jarního sluníčka a měla pocit, že nemám žádné starosti. Malou jsem vrátila ještě spící přesně za dvě hodiny. Naštěstí se brácha z trucu zavřel do pracovny a máti byla někde na kosmetice a pak na kafíčku. Večer proběhl v klidu. K večeři jsem ohřála nedělní oběd a pak si zalezla do postele. Adam měl zase rande a Linda se učila. Úterý a ve středu jsem musela být v práci přesčas. Měli jsme toho hodně a nestíhali. Alena musela zůstat doma, protože malé se to vrátilo a nebylo zbití. Oba dny jsem večer padla do postele naprosto hotová. Izabela psala ve středu dopoledne krátký mail. DOUFÁM, ŽE UŽ MÁŠ TERMÍM NA RANDE, POKUD NE, TAK TI DÁVÁM ČAS DO KONCE TÝDNE. PAK ZAKROČÍM. PA I.
Odespala jsem jí, ať mi dá svátek, že mám jiné starosti. Ve čtvrtek dopoledne volala máti, že se navečer staví, jak pojede ze cvičení. Jako záminku zvolila tátovi narozeniny. Neměla jsem nervy ani chuť jí připomenout, že táta se narodil posledního května, takže to je ještě skoro celý měsíc do oslavy. Návštěva máti znamenala, že musím ihned zmobilizovat dvojčata, aby uklidila, co se dá. Ne, že bych doma měla bordel, ale máti stačí hrnek ve dřezu, a ne v myčce a už je oheň na střeše. Naštěstí měla dvojčata ve čtvrtek krátké vyučování, takže když jsem dorazila domů, bylo všechno uklizené.
"Hele mami, babička jde dělat kontrolu zrcadla a kohoutku?" Veselost v Adamově hlase jsem nesdílela. Unaveně jsem dosedla v kuchyni na židli. "Doufám, že ne. Ona je schopná tady najít další vady a máme tady opraváře nanovo." Linda mi podala hrnek čaje a řekla. "No Aleš je celkem fajn. A možná bys mně mohla koupit tu poličku nad postel a on by mi ji mohl přivrtat." Rozkašlala jsem se, jak mi čaj zaskočil v krku. Než jsem stačila něco říct, tak se přidal Adam. "Já taky potřebuji opravit ten šuplík. Ale už jsem ti to říkal." Postavila jsem hrnek na stůl a zamračila se. "No vy jste dobří. Máte svého otce, tak ať se postará. Jednou tady může taky něco udělat." Byla jsem naštvaná. Nějak se mi nelíbilo, že u dvojčat Aleš zabodoval. U Adama se to dalo čekat, ale že i Linda. Ta si jen tak někoho k tělu nepřipouštěla. "Ale mami," pokračovala Linda "znáš tátu, ten by neměl pořád čas, a nakonec by na to někoho sehnal a Aleše už známe, takže je to v pohodě. Můžeme o víkendu tu poličku koupit nebo třeba už v pátek, jestli máš po práci čas." Linda se usmívala a já se na ni dívala jako na přízrak. Nestačí, že mi ho dohazuje máti, ještě si stihl za jedno odpoledne omotat kolem prstu moje děti.
"V pátek to určitě nestihnu a nehodlám Aleše o nic prosit. To byla akce vaší babičky a opakovat se rozhodně nebude." Linda se znovu usmála (já si snad budu dělat čárky). "Ale Aleš říkal, že můžeš kdykoliv zavolat, když budeš něco potřebovat, já jsem to slyšela."
"Ty jako posloucháš cizí rozhovory?"
"Jaké cizí rozhovory, prostě vás bylo slyšet." Ohradila se Linda. "A víš co, já poprosím babičku o telefon na Aleše a domluvím se s ním sama."
"No na to rychle zapomeň. O nic ho prosit nebudeš." Než jsem stačila vymyslet proč ozval se zvonek. Adam šel otevřít. Znechuceně jsem vstala. Jen doufám, že máti se tady dlouho nezdrží. Znám přesně osnovu její konverzace. Od mého rozvodu se téměř nezměnila.
"Ahoj mami, dáš si kávu?" Máma přejela rychlím pohledem kuchyň a zamířila ke dřezu. Zkusila kohoute a sledovala, zda někde mimo neteče voda. "To zrcadlo se na tu chodbu opravdu hodí." Nechala kohoutek kohoutkem a šla rovnou do obýváku. Pane Bože dej mi sílu, ať neřeknu něco nevhodného. Nerada jsem se s mámou dohadovala, ale ona dokázala být někdy fakt otravná.
"Tak co si dáš?"
"Nějaký čaj."
Máti začala zpovídat dvojčata. Nechala jsem je být a šla uvařit čaj. Když jsem napouštěla vodu do konvice, tak jsem si mimoděk vzpomněla na Aleše. Začínala jsme být naštvaná sama na sebe. Přece mě vážně nebude zajímat chlap, kterého mi vybrala máti. Upřímně jsem si musela přiznat, že mě zajímá. Nahlas bych to ovšem neřekla, ani kdyby mě mučili. Z obýváku jsem slyšela tlumené hlasy. Adam něco živě vypravoval a máti se smála. Když jsem usedla na pohovku dvojčata řekla, že ještě něco mají a rychle se vytratila. Asi tušily, že by se mohlo schylovat zase k nějaké výměně názorů.
Máti si osladila čaj (což mě teda překvapilo, protože normálně počítala každou kalorii).
"Andreo, musíme vymyslet tu oslavu pro tátu. Vím, že je na to ještě měsíc, ale to uteče a já chci něco co ho fakt překvapí a potěší." Oslava bylo bezpečné téma, takže jsem byla odhodlaná se ho držet zuby nehty.
"A máš už nějakou představu?"
"Nemám, znáš tátu, kdyby bylo na něm, tak chce skok padákem nebo let balónem, nebo nějakou jinou blbost."
"No mně to jako blbost nepřijde, zážitkový dárek by určitě ocenil a užil by si to. No ten skok asi ne, ale ten let není špatný nápad."
Máti se na mě zamračila. "Nic takového, spíš jsem si říkala, jestli bychom mu nezaplatili nějaký wellness pobyt. Víš, jak to má s těmi zády. Masáže a plavání, to mu pomůže."
"Mami, táta vůbec neocení, že ho pošleme někde do lázní. Víš, jak tyhle věci nesnáší. To by byl spíš dárek pro tebe." Úplně jsem viděla otce, jak se bude tvářit, když ho pošleme na nějaký ozdravný pobyt. Přírodu má rád, ale tak sedět na rybách nebo chodit po lese.
"Já jsem si právě říkala, že bychom jeli spolu. Nikde spolu nejezdíme, tak tohle by byla příležitost si udělat malou dovolenou." Tak tady byla zakopaný pes. Máti chtěla někam jet, a protože tátu donutit na společnou dovolenou byl nadlidský výkon, tak to bude zkoušet touhle cestou. Když to navlíkne na dárek, tak táta nebude moci protestovat. Ne, že by nikdy nikam nejezdili, ale poslední roky už to tátu vůbec nelákalo.
"Mami, ale to nebude dárek pro tátu, ale pro tebe."
Máti se zamračila a položila hrnek na stůl. "Andreo já nejlíp vím, co je pro tvého otce nejlepší. Rozhodně se nehodlám podílet na nějakém bláznivém dárku, kdy se o něj budu muset strachovat, protože si bude chtít něco dokazovat. Žádný let balónem, skok padákem nebo bungee jumping prostě nedostane. Honzovi a Alici jsem to už řekla. Tvůj bratr měl totiž podobně praštěné nápady."
Začala jsem mít neblahé tušení, že proti mámě nezmůžeme vůbec nic. Ta vždycky docílila svého. Budu muset něco vymyslet, aby se to tátovi líbilo a máti vlastně taky. Přece ho nenechám, aby se týden trápil na nějakých procedurách. To mu prostě nemůžu udělat. Budu to muset probrat s dvojčaty a Izabelou. Snad na něco přijdeme. Máti brala svoji misi za splněnou a začala se zvedat k odchodu. Na chodbě se začala upravovat před nově navrtaným zrcadlem.
"Vidíš, jak se sem hodí. A co Aleš?"
Dělala jsem blbou. "Já nevím, musíš se zeptat dvojčat."
"Andreo, ty moc dobře víš, na koho se ptát. Tvůj bývalý muž mě nezajímá."
Máti nadzvedla jedno obočí a čekala.
"A co bys jako chtěla vědět, opravil kohoutek a navrtal zrcadlo. To je všechno."
S rukou na klice řekla. "Já nevím, co s tebou je. Přece nechceš zůstat sama. Nebo si snad myslíš, že se Aleš k tobě vrátí?"
"Ne mami, to si opravdu nemyslím, a i kdyby chtěl, tak já už nechci, ale taky nechci, abys mi pořád někoho dohazovala, když budu chtít, tak si někoho najdu sama." Zlost ve svém hlase už jsem nedokázala ovládnout. Máti zavrtěla hlavou a zamračila se.
"No, jak chceš, já to s tebou myslím dobře. Nezapomeň, že už nemládneš, po čtyřicítce to letí neuvěřitelně rychle, to mi věr." Máti nastavila tvář, já ji políbila a už to nekomentovala. Bylo to pořád dokola. Ujistila se ještě, že jí zavolám a popřemýšlím o vhodném dárku pro tátu a pak konečně odešla. Mám ji ráda, ale někdy mně dokáže pěkně lézt na nervy.
 

Oprava pokračuje

19. srpna 2017 v 12:58 | Pisatelka
Nedělní výměna kapajícího kohoutku proběhla relativně dobře. Aleš dorazil těsně po druhé. Dvojčata byla doma, takže nebyl prostor pro žádné dlouhé pohledy a tajné pozorování (tedy z mé strany). Linda se tvářila jako by ona byla matka já nějaká neposlušná dcera, neustále Aleše pozorovala. Za to Adamovi to bylo jedno. Bez jakýchkoliv řečí šle zastavit vodu (jsem vůbec nevěděla, že ví, kde se voda zastavuje) a automaticky byl Alešovi k ruce. Nechala jsem je být a odešla z kuchyně do obýváku. Potřebovala jsem odeslat dva maily, a hlavně jsem chtěla být od Aleše co nejdál. Linda můj odchod z kuchyně pozorovala ostřím zrakem, ale zůstala raději při výměně kohoutku. Přezíravě Aleše ignorovala i když se ji snažil zapojit do komunikace. Adam zase pusu nezavřel a odpovídal i za sestru.
Zrovna když jsem odesílala druhý mail začal mně zvonit mobil. Napadlo mě, že to máti vydržela celkem dlouhou. Myslela jsem, že bude volat už včera. Volala ale jen Izabela, která mně v rychlosti sdělila, že nemá čas na detaily, protože jde s Milanem do kina a už teď má zpoždění, ale výslech prý mě nemine, takže pokud bych chtěla nečekaně ztratit paměť, tak si mám prý všechno rychle napsat, protože ona žádné případné výmluvy nebere. Naštěstí spěchala tak moc, že telefon položila dřív, než jsem stačila něco rozumného odpovědět. Stejně nebylo co si zapisovat. Znechuceně jsem zvedla máti telefon.
"Ahoj mami."
"No Andreo prosím tě, ty neumíš zavolat." Přísnost v mámině hlase mě úplně vrátila do dětství.
"Mami, co potřebuješ?"
"Andreo nedělej hloupou. Už včera jsem čekala, že zavoláš, jak to dopadlo."
"Co jak dopadlo?" Musela jsem dělat blbou, jinak to prostě nešlo. Slyšela jsem mámin povzdech a úplně viděla její znechucený výraz nad neposlušnou dcerou. "Podívej se moje milá, nedělej ze sebe idiota. Moc dobře víš, o čem mluvím. Dorazil včera ten mnou objednaný opravář?" Máti volala hned v sobotu ráno, aby mi připomněla, jak se mám chovat a pak to zkoušela ještě třikrát odpoledne, to už jsem jí telefon nevzala. To jí ovšem nezabránilo mně napsat výhružnou sms.
Znechuceně jsem se zvedla ze židle a šla zavřít dveře. Nepotřebovala jsem, aby mé případné nadávky Aleš slyšel. "Ano dorazil přesně ve dvě nula nula. Měl kufřík s nářadím a vrtačku. Jenom jsem netušila, že dnešní opraváři už nemají montérky a že jsou tak neskutečně sexy." Jízlivost v mém hlase mámu zřejmě naštvala.
"Andreo nebuď drzá, uvědom si, že je ti čtyřicet, jsi rozvedená, máš téměř dospělé děti a potřebuješ ve svém životě někoho, kdo tě trochu usměrní. Já mám jen snahu někoho takového najít, když ty sama to neděláš." Mámin tón mě dokázal rozžhavit do běla. Právě, že mi bylo čtyřicet a ne deset, aby mi pořád řídila život. Zhluboka jsem se nadechla a v duchu napočítala do deseti. Hádat se s ní bylo naprosto zbytečné, a hlavně já nikdy nevyhrála. "Mami právě že je mi čtyřicet a mám dospělé děti a svůj život se kterým jsem spokojená a nepotřebuju, abys mi pořád někoho dohazovala. Když budu chtít, tak si někoho najdu sama. Chápeš, že je mi dost trapné, když se po mém bytě promenádují cizí chlapi za účelem jakékoliv opravy nebo bůh ví čeho a já vím, že přišli hlavně ze zvědavosti, aby se na mě podívali. Víš vůbec jak je to trapné. Za poslední tři roky je Aleš už čtvrtý opravář." Ale taky jediný, který by stál za hřích napadlo mě, ale nahlas jsem to říct nemohla.
"No promiň, že se snažím ti pomoci." Řekla uraženě máti. Naše hádky nebo výměny názorů vždycky dopadaly stejně. Nakonec jsem vždycky ustoupila. "Musím končit, ten tvůj dokonalý opravář musel dojít ještě dnes, protože ten kohoutek, se musel vyměnit celý. Jdu zkontrolovat, jestli výměna proběhla dobře a nevytopíme půl baráku. Měj se, v týdnu se stavím za Alicí a malou." Položila jsem vyčerpaně telefon na stůl. Začala mě pobolívat hlava. Poslední dobou se intervaly máminy snahy mi někoho dohodit zkracovaly. Z kuchyně jsem slyšela smích a měla dojem, že slyším smát se i Lindu. Moje vážná dcera smíchem moc neplýtvala. Zaslechla jsme Alešův hluboký hlas, pak něco řekl Adam a Linda se zase začala smát. No to mě podrž. Tak moje snaha vyloudit na Lindině tváři jakýkoliv náznak úsměvu vycházela už hodně dlouho naprázdno a pak si přijde takový nějaký a moje dcera se směje od ucha k uchu. Unaveně jsem se zvedla ze židle a zamířila do kuchyně. Když jsem vešla na moment jsem měla pocit, že jsem nějaký vetřelec. Linda seděla na židli, nohy složené na turka, sledovala Aleše a usmívala se. Adam byl opřený o linku a přidržoval kohoutek. Aleš seděl na zemi, hlavu ve skříňce a já slyšela jen konec věty "…..a tak jsem odešel sice středem, ale s takovou ostudou, že jsem si myslel, že to nepřežiju.
Linda, když mě zahlédla, tak zvážněla. Ušklíbla jsem se. "Pozdě moje milá, teď už stoprocentně vím, že tě nevyměnili v porodnici a ani tě sem nenasadili žádní mimozemšťani. Jen by mě zajímalo, kde byl tenhle úsměv posledních deset let." Linda se zamračila, ale neřekla nic. Adam se podíval na sestru a řekl. "Když občas ukážeš zuby, tak uvěřím, že jsi člověk a ne robot." Linda po něm hodila utěrku, která ležela na stole, ale zůstala sedět. Aleš mezitím vylezl ze skříňky pod dřezem a začal balit nářadí. Poslal Adama pustit vodu. Za chvíli už z vyměněného kohoutku spořádaně tekl proud vody. "Tak hotovo," řekl Aleš a usmál se na nás. Adam uznale kývl hlavou a Linda dokonce s úsměvem řekla. "Moc díky." Jenom já jsem nějak nevěděla co říct. Aleš si mě pozorně prohlížel. Viděl, že mě celá situace trochu znervózňuje. Vypadal v té naší kuchyni nějak moc dobře, jako by tam patřil. Rychle jsem tu myšlenku zahnala. Adamovi zazvonil mobil, a tak šel telefonovat do svého pokoje. Linda jako by vycítila to napětí mezi námi vstala ze židle, řekla Alešovi "ahoj" a opustila kuchyni. Zůstali jsme sami. Napětí přerušil Aleš. "No, jestli máš ještě nějaké další kohoutky nebo zrcadla, tak sem s tím. Firma ROZVEDENÝ SE ZÁVAZKEM je ti k dispozici."
"Já myslím, že na jeden víkend toho bylo až dost. Měla bych ti ještě zaplatit za práci, nejen za kohoutek, určitě jsi měl na víkend lepší plány než jedné zoufalce dělat hodinového manžela." Snažila jsem se, aby na mém hlase nebyla znát nervozita. Aleš se pousmál, přimhouřil oči a udělal krok směrem ke mně. Nervózně jsem se ošila, ale zůstala stát na místě. Přece nebudu ustupovat ve svém vlastím bytě. Udělal ještě další krok, až nás dělilo nějakých deset centimetrů. Zvedla jsem pohled a překřížila ruce přes prsa. Tohle obranné gesto bylo zbytečné. Zvedl koutky úst, ale nekomentoval to. "Můžeš být klidná, kdybych nechtěl, tak mě ani deset neodbytných matek nedonutí, abych šel nějaké nezadané ženské něco opravovat. Udělal jsem to rád, věř mi." Přikývla jsem, že chápu, ale nechápala. Na jednu stranu jsem po dlouhé době potkala chlapa, který by mě mohl zajímat a na druhou stranu, když jsem si představila ten vševědoucí úsměv mojí máti, tak už to tak fajn nebylo. Rychle jsem potřebovala najít nějaké bezpečné téma, protože napětí v kuchyni záhadným způsobem stoupalo. Situaci zachránila Linda, která zavolala z obýváku, že mně zvoní telefon. Než jsem stačila něco říct, zazvonil mobil i Alešovi. Začali jsme se oba smát. "V pravou chvíli." Řekl Aleš a mrknul na číslo a pak to típl. Vzal do ruky kufr s nářadím. "Musím jít." Vyšli jsme na chodbu. Ve dveřích se Aleš otočil.
"Víš, že kdybys něco potřebovala, tak můžeš kdykoliv zavolat."
"Díky, ale doufám, že už tě moje máti nebude s ničím otravovat."
"Andreo já to myslím vážně, prostě zvedneš telefon, vytočíš číslo a počkáš až to zvednu. Naprosto jednoduchá věc." Přikývla jsem. "Ok, kdybych něco potřebovala, tak zavolám." Do očí jsem se mu ale nedívala, protože by poznal, že kecám.
"Andreo, podívej se na mě."
Moc se mi nechtělo, ale přece se nebudu chovat jako patnáctiletá puberťačka. Aleš si mě pozorně prohlížel a čekal. Nevydržela jsem to. "No dobře, tak jsem kecala. Nesnáším máminu snahu pořád mě s někým seznamovat. Přestala jsem ty chlapi už počítat. Každý je úžasný, nezadaný a nemá žádnou špatnou vlastnost. Pane Bože, neznám žádného chlapa, který nemá nějaký kaz nebo vadu. Ty snad jo?" Ta otázka Aleše rozesmála. "Nápodobně, ani já neznám žádnou ženskou bez chyby." To zase pro změnu rozesmálo mě. "No dobře, tak je to jedna, jedna. Idoly prostě neexistují."
"Andreo, prostě zavolej." Pak už jen kývl na pozdrav a šel. Pomalu jsem zavřela dveře. Věděl stejně dobře jako já, že nezavolám.

Zdravý rozum

6. srpna 2017 v 20:22 | Pisatelka
Aleš dorazil přesně ve dvě. Adam byl už pryč a Linda si zrovna obouvala tenisky, když se ozval zvonek. Myslela si, že je to otec. "Už jdu tati." Řekla nahlas a otvírala dveře. "Ještě si vezmu taš…ku." Zarazila se, když za dveřmi viděla cizího muže. Byla jsem v kuchyni. Nervózně jsem si otřela ruce do riflí. Aleš stál ve dveřích a pozorně se díval na Lindu, která ho zkoumavě prohlížela přivřenýma očima.
"Ahoj, pojď dál." Snažila jsem se, aby můj hlas zněl normálně a nebyla na mně znát žádná nervozita.
"Ahoj." Aleš vešel do chodby. Podívala jsem se na Lindu, která se mračila a sledovala Aleše pozorným pohledem. "Moje dcera Linda." Aleš jí podal ruku. Na moment zaváhala, ale pak mu podala svoji.
"Ahoj, jsem mámin kamarád Aleš." Když to řekl, Linda zamrkala a rychle se na mě podívala. Byla naprosto vyvedená z míry. Chtělo se mi smát, protože moji dceru málo co dokázalo rozhodit. Ale jméno ALEŠ ji naprosto vyvedlo z rovnováhy. Napadlo mě, že máti jí asi detaily neřekla, nebo že by tentokrát nenasadila špióna? To se mi nějak nezdálo. Posledních pět let byla její informační kanceláří Linda. Adam ten by neřekl vůbec nic a máti si byla vědoma toho, kde má hledat spojence. Lindě se můj dosavadní život nelíbil a dost často mně (hlavně poslední dobou) dělala přednášky. Občas mně zkoušela naznačit, že by nebyla vůbec proti, kdyby se k nám Aleš vrátil. Na chvíli jsem měla dojem, že je Aleš z celé situace nervózní. Věděl, že mám dvojčata, o tom jsem vůbec nepochybovala. Ale chápala jsem ho. Linda dokázala občas znervóznit i mě. Trapnou situaci vyřešil můj ex. Lindě začal zvonit mobil. Dala mi pusu na tvář, řekla "na shledanou" a už utíkala se schodů dolů. Pomalu jsem za ní zavřela dveře. "Pojď dál." Řekla jsem Alešovi a zamířila do kuchyně. Potřebovala jsem se dostat z prostoru malé chodby. Aleš mě následoval. Měl na sobě roztrhané džíny a šedo triko s dlouhým rukávem, které pamatovala i lepší časy. Cítila jsem kořeněnou vůni jeho voňavky.
"Dáš si něco k pití?" Aleš si mě pozorně prohlížel. No jen se podívej chlapečku napadlo mě. Lepší už to nebude. Potřebovala bych shodit tak dvě kila (no možná i tři), nějaký lifting by taky nebyl k zahození a jak mi jasně řekla máti, bylo načase navštívit holiče. "Jestli můžu poprosit, tak kafe." Přikývla jsem a napustila vodu do konvice. Kohoutek jako by tušil, že se bude něco dít začal téct ještě víc. Aleš se mi naklonil přes rameno. "No ten budeš muset vyměnit celý." Cítila jsem na krku jeho dech a proti mé vůli se mi začali třepat ruce. Rychle jsem od něj odstoupila a zapnula konvici.
"Rozpustné nebo turka?"
"Turka." Vytáhla jsem hrnek z linky a chystala kávu.
"Asi nemáš nový koupený?" Aleš si sedl na židli na natáhl před sebe dlouhé nohy. Déle už jsem to nemohla prodlužovat a musela se na něj podívat.
"Ne nemám. Napadlo mě to až dnes, že se asi bude muset vyměnit. Přikývl, že chápe.
"Chceš koupit stejný?"
Podívala jsem se na kapající kohoutek. Bylo mi to jedno. Hlavně ať z něj teče voda, a to mi bude stačit.
"Klidně."
"Ok. Stavím se dnes v Uni hobby a koupím ho. Vím, že je zítra neděle, ale jestli budeš doma, tak bych ti ho přišel zítra vyměnit. Nebude to trvat dlouho. V týdnu totiž můžu až večer." Usmál se.
"Jo, to by bylo fajn." Znovu přikývl. Konvice se vypla. Zalila jsem mu kávu a položila před něj na stůl.
"Tvoje máma říkala ještě něco o nějakém zrcadle."
"To je na chodbě. Dostala jsem ho od máti. Když od nás odchází, tak jí chybí pohled do zrcadla, tak mi jedno koupila." Aleš se zasmál. Jeho šedomodré oči se na mě pozorně podívaly. Znervózňovalo mě to.
"Máš k tomu i háček?"
"Jo, bylo k tomu všechno. Ukážu ti to." Vyšla jsem na chodbu a Aleš za mnou. Opatrně vzal zrcadlo do ruky. Najednou mě napadlo, jaké by to bylo, kdyby se mě těma rukama dotknul. Rychle jsem tu myšlenku zahnala.
"Zajdu si do auta pro vrtačku a dám se do toho." Když se za ním zavřely dveře zhluboka jsem se nadechla. Sakra nemůžu se chovat jak dement. Musel si všimnout, že jsem nervózní. Určitě. Není slepý a já se chovala dost divně. Za chvíli se vrátil. Chtěl vědět kde chci zrcadlo pověsit a pak bez dalších řečí vyměřil místo, kde bude vrtat. Stála jsem na chodbě opřená o dveře koupelny a tiše ho pozorovala.
"Vytáhni si vysavač. Můžeš mi ho přidržet, když budu vrtat, ať ti tady nedělám bordel." Pak jsme další půl hodiny nepromluvili ani slovo. Když zrcadlo viselo na místě a já uklidila vysavač vzpomněla jsem si na kávu.
"Tu kávu budeš mít studenou. Měl jsi si ji nejdřív vypít. Uvařím ti druhou."
"Nemusíš, jsem zvyklý. V práci si ji uvařím ráno a dopíjím odpoledne. Můžu si někde umýt ruce?" Ukázala jsem na dveře koupelny a šla do kuchyně. Na kuchyňské lince mi pípal mobil. Volala máti. No teď jí to určitě brát nebudu. Nechala jsem telefon být. Aleš si zatím sedl ke stolu a pil studenou kávu.
"Vážně nechceš druhou?" Zeptala jsem se pochybovačně.
"Ne opravdu."
"Co jsem dlužna?"
Pozorně se na mě podíval. "Copak, už se mě chceš zbavit?"
Začervenala jsem se a doufala, že si toho nevšimne. Přesně tohle mi totiž proletělo hlavou.
"Tvoje máti říkala, že to s tebou není jednoduché. Doslova řekla něco v tom smyslu, že sice budeš prskat, ale nemám na to brát zřetel." Smích v jeho očích byl důkazem toho, že se dobře baví. Já už se bavila méně. Nechtěla jsem vůbec vědět co dalšího mu máti napovídala. Asi jsem se musela zatvářit dost divně, protože pokračoval. "Neber to tak tragicky Andreo. No tak se máti snaží ti někoho dohodit. Ta moje od té doby, co jsem rozvedený mě už zaregistrovala na dvě seznamky, a to ti nebudu popisovat ta náhodná setkání s dcerami jejích kamarádek a kamarádek jejich kamarádek. Ta poslední zašla tak daleko, že seděla u mě na schodech a pod kabátem měla jen spodní prádlo. Věř mi, že oprava kohoutku a navrtání zrcadla je ještě v pohodě."
Zoufale jsem se posadila na židli naproti němu. "Nechápu, že ji to pořád baví. Stokrát jsem jí opakovala, že jsem spokojená a šťastná. Alešova nevěra a rozvod mi dali zabrat." Proč mu tohle říkám. Aleš dopil studenou kávu a zvedl se.
"Zítra se stavím zase kolem druhé. Může být?" Přikývla jsem. Aleš si obul boty a vzal do jedné ruky kufr s nářadím a vrtačku. Ve dveřích se otočil a podíval se mně do očí. Nervózně jsem si dala ruce do kapes. Usmál se, pomalu se sklonil a dal mi pusu na tvář. Vůbec jsem to nečekala. Rychle jsem odstoupila, abych mezi námi zase vytvořila nějaký prostor. Jeho blízkost ve mně vyvolávala pocity, které jsem nechtěla. Už dlouho jsem nic takového necítila a teď se mi to vůbec nehodilo. Jako by mi četl myšlenky řekl. "Tohle už se mi dlouho nestalo." Znovu ukázal ten svůj dokonalý úsměv a zavřel za sebou dveře. Ještě chvíli jsem stála jako přikovaná. Přece sakra ze všech mužských, kteří se v tomhle městě pohybují mi nebude tlak zvyšovat ten, kterého mi dohodí moje drahá matinka. Otočila jsem se na patě a šla pověsit prádlo. Při pohledu na nově pověšené zrcadlo se mi zrychlil tep. Musím si zachovat zdravý rozum. Prostě musím.

Kam dál

Reklama